Zatímco ve finále v roce 1998 slavil Roman Čechmánek čtvrtý ze svých pěti mistrovských titulů v dresu Vsetína, v sobotní exhibici porazili Oceláři vsetínské legendy poměrem 8:4. „Spíš jsem přemýšlel, abych přežil,“ smál se 48letý Čechmánek po sobotní exhibici.

Jak jste si užil retro finále z roku 1998 v Třinci?

Samozřejmě to bolí (úsměv). Někteří kluci si to šli předem vyzkoušet, ale pro gólmany je to zvláštní. Pohyb útočníka na ledě je přímý, kdežto brankář se musí pohybovat i do boku. A pokud na bruslích dlouho nestál, je to náročné.

Jste s bývalými spoluhráči ze Vsetína v kontaktu?

S některými ano, docela pravidelně. Není to tak, že jsme se viděli po dlouhé době, ale aby se sešla takhle celá skupina, to je těžké. Každý už žije jinde. Je to příjemné shledání, můžeme si povykládat, jaké to bylo kdysi dávno, jak se hrálo, jak se hraje teď a probrat hokejové věci.

Jak vzpomínáte na finálovou sérii extraligy z roku 1998, ve které jste porazili Třinec 3:0 a získali pro Vsetín čtvrtý titul?

Tehdy byl ten hokej jiný. Byl cítit klubismus, v mančaftech to působilo jinak než dnes. Dbalo se na to, kdo v jakém klubu hraje, hecovalo se už před utkáním. Je pěkné na to zavzpomínat a ještě si vyzkoušet hokej na ledě.

Sledujete dodnes, jak se Vsetínu daří?

Sleduju. Občas se jedu podívat na nějaký zápas, i když ne pravidelně. Sledoval jsem Vsetín i v druhé lize, v jednom utkání jsem stál jako trenér Valašského Meziříčí na druhé straně. Sleduju to pořád, jsem v kontaktu s Radimem Tesaříkem (sportovní manažer Vsetína, pozn. red.), takže přehled mám dost dobrý.

Play off v roce 1998 se hrálo několik týdnů po olympijském triumfu v Naganu. Bylo to specifické?

Ano, určitě. Po Naganu přišel hokejový boom. Na stadiony chodilo mnoho lidí, hodně se povzbuzovalo. V těch lidech byla pořád euforie vítězství z Nagana.

Jan Peterek a Richard Král vypadali, jako by na retro zápas trénovali…

Trénovali, to je jasné (úsměv). Bylo vidět, že kluci byli párkrát na ledě, a navíc je to pro ně trochu jednodušší než pro brankáře.

Dýchla na vás znovu atmosféra roku 1998, když jste se sešli se spoluhráči v kabině?

V kabině asi jo, ale na ledě už člověk spíše přemýšlí o tom, aby přežil (úsměv). Má jiné myšlenky. Ne na to, aby vyhrál nebo uspěl, ale aby to zvládl ve zdraví.

Je šance, aby někdo českému hokeji dominoval jako kdysi Vsetín?

Vždycky je šance, i když je to dneska jiné. Hokej je rychlejší, změnil se. Ale pokaždé přijde období, kdy je nějaký klub schopen kralovat.

Spjatý jste i s Třincem, kde jste v letech 2007 až 2009 strávil poslední angažmá v kariéře. Jak vzpomínáte na tuto štaci?

Velice dobře. I když to byl závěr kariéry, bral jsem příchod do Třince pro sebe jako velký přínos. Vzpomínám na ty roky rád.

V 36 letech jste si po play off v Třinci zachytal i na mistrovství světa v Moskvě v roce 2007…

No, už je to opravdu dlouhá doba. Pak už pomalu naskakovala nová generace hráčů, já jsem se tehdy vracel do Česka ze zahraničí. Byla tam vůle předat zkušenosti mladší generaci.

Mluvil jste o tom, že v 90. letech byl hokej jiný, kladl se jistý důraz na klubismus. Nechybí vám to v dnešní době? Proč se na 90. léta pořád vzpomíná takhle v dobrém?

Vzpomíná se na to, protože hokej byl jiný. Bylo to více srdcové. Těžko se to porovnává, každý to vnímá jinak. Ale my hráči si tu éru pamatujeme. Jak jsem říkal, byla jiná atmosféra a jiné cítění hráčů.

Vy u hokeje zůstáváte na postu trenéra univerzitního výběru Zlína. Jak jste se dostal na lavičku studentů Baťovy školy?

Nějakou dobu jsem s nimi byl v kontaktu a byli jsme předdohodnutí, že kdyby do toho Univerzita Tomáše Bati šla, pomohl bych jim. Jsou to mladí kluci, je to něco jiného, než když jsem trénoval v druhé lize dospělé. Teď jsou to kluci, kteří už nemůžou hrát juniorskou soutěž, ale hokej je baví. Jdou cestou studia, to je super. Budu se snažit jim pomoct, aby je to bavilo i dál, aby se zlepšovali a aby se někdo k hokeji možná ještě profesionálně vrátil. Ta cesta není nikdy zavřená.

Dá se říct, že je pro vás hokej ventilem v nelehké životní situaci po bankrotu, při soudních řízeních nebo nemoci syna?

To nejhorší už je pryč. Věřím, že z převážné části už je to za mnou. K hokeji jsem se vrátil před lety a jsem rád, že se můžu zase pohybovat ve známém prostředí.