Nyní 49letý Valach měl před pořádným vstupem do velkého fotbalu také další atraktivní příležitost. „V roce 1991 jsme hráli v italském Orvieto. Odehráli jsme čtyři zápasy proti týmům ze čtvrté páté nejvyšší soutěže. Byl to nezapomenutelný a perfektní zážitek,“ ohlíží se za téměř třicet let starou událostí.
„Městečko zrovna oslavovalo 500 let, hráli jsme zápas o půlnoci, znovu jsme zvítězili 3:0. Dal jsem tři branky, přáli si, ať zůstanu. Bylo mi kolem 19 let. Neuměl jsem však řeč,“ líčí bývalý forvard, pro kterého byla celá výprava velkou životní zkušeností.
Pro partu okolo Jaroslava Jakubkoviče se totiž na jihu Evropy nejednalo pouze o skvělý fotbalový zážitek, ale také ten kulturní. „Krátce před tím se otevřely hranice, nevěděli jsme, jak to chodí, byli jsme z toho paf – v podstatě to v našem provedení vypadalo jako v Slunce seno erotika. Když si vzpomenu na film, tak jsme také na vše hleděli,“ směje se.
Jelikož mu nevyšla ani nabídka ze slovenského Púchova, kariéru nakonec strávil na Valašsku. „Dnes bych už jinak nastavil hlavu, šel do toho více a makal. Možná to bylo dobou. Nebyl jsem cílevědomý, mohl jsem toho dosáhnout více,“ uvědomuje si bývalý útočník Lhoty u Vsetína nebo samotného Vsetína.
Fotbalová kariéra je však stále pro něj důležitou součástí života. „Byly to nejkrásnější roky,“ odmlčí se na chvíli. „Získal jsem hodně kamarádů, zážitků, poznal jsem spoustu lidí. S bývalým hráčem Sparty Praha Michalem Horňákem jsme byli obrovští rivalové. V žácích jsem totiž hrál útoku za Tomis, on za Zbrojovku stopera. Poté šel do ligového dorostu Zlína. Do teď jsme velcí kamarádi, voláme si,“ těší Jakubkoviče.
Během kariéry nejvýše dosáhl na Krajský přebor ve Vsetíně. Nejen v jeho dresu nastřílel mraky branek. „Statistiky jsem si ale nevedl, byla to největší chyba,“ usmívá se trpce. „V jedné sezoně z nižších soutěží jsem dal okolo 30 gólů,“ vybavuje si borec, který vynikal rychlostí a mrštností.
Jak to tak chodí, ani Jakubkoviče za dlouhá léta u fotbalu neminuly vyhrocené duely. „Zažil jsem jich hodně, například proti Viganticím, ve kterých hrával taťka Milana Baroše. Nadávky na mě padaly v Karlovicích,“ říká.
Jaroslav Jakubkovič, který hráčskou kariéru zakončil ve 44 letech, svému oblíbenému sportu zasvětil velkou část života. Dokáže tak popsat, jak se fotbal za poslední roky vyvíjel. „Obrovsky se změnil. Za nás to bylo jiné, pomalejší. Nyní je vše dynamičtější, presuje se,“ poukazuje na hlavní rozdíly.
„Dvanáct let jsem ve Vsetíně trénoval děti. Mají dvě hodiny tréninku, jsou pořád na míči, to my jsme tolik neměli. Naopak jsme hodně času trávili před barákem, hrávali jsme dva na dva, čtyři na čtyři,“ uzavírá.
