Byl členem mládežnické reprezentace Československa, v Edenu si několikrát si zatrénoval s prvním týmem. Výborně rozjetou kariéru ale utnulo vážné zranění kolena. Po dvou operacích už neměl sílu na návrat, kariéru dohrával v Hluku, odkud pochází jeho otec a kde nyní také žije.
Někdejší střelec se v minulosti nerad pitvá. Dobře však ví, že mít víc štěstí, mohl to dotáhnout mnohem dál. „Člověk o tom teď po sedmdesátce přemýšlí. Samozřejmě mě mrzí, že jsem musel s milovaným fotbalem skončit. Na druhé straně tehdy sportovci nebyli tak dobře placení jako dnes. Já měl velice dobrou rodinu a kdo někdy hrál nebo trénoval, dobře ví, že skloubit fotbal s rodinným životem tak úplně nejde,“ začíná svůj příběh Stanislav Sadílek, kterému v dubnu bude 72 let.
Rodák ze Zruče nad Sázavou se brzy s rodinou přestěhoval do Prahy.
Kariéru odstartoval v Hloubětíně, odkud si šikovného žáka ve třinácti letech vytáhla pražská Slavia. Talentovaný mladík střelecky zářil, už v patnácti kopal dorosteneckou ligu a nastupoval i s otři roky staršími chlapci. „V té době to šlo velice pěkně,“ usmívá se.
Sadílek byl nejlepší střelec dorostenecké ligy, nejen díky brankám obdržel nominaci do mládežnické reprezentace Československa. Svými výkony zaujal i legendárního kouče Františka Havránka, který jej několikrát vzal na trénink ligové Slavie. Ve výběru Prahy zase nastupoval s Antonínem Panenkou.
V roce 1966 si v Českých Budějovicích vážně poranil koleno a s přetrhnutým meniskem musel na operaci. V nemocnici pod Petřínem jej sice dali do kupy a Sadílek se po necelém třičtvrtě roce vrátil zpátky k fotbalu, ale krátce po svém comebacku operované koleno dostalo další ránu a Sadílek byl znovu ze hry.
„Tehdy mi doktoři řekli, že pokud by se to opakovalo i potřetí, nemusel bych vůbec chodit. V té době byla operace menisku velmi náročná a skoro nikdo ji nedělal,“ vybavuje si.
Bez milované fotbalu vydržel dva roky. Pak dostal nečekanou nabídku z Motorletu Praha a stabilně nastupoval ve třetí lize.
Vojenskou službu si odkroutil v RH Znojmo, kde se potkal i se současným masérem Slovácka Jaroslavem Marxem. Sadílek i bez pořádného tréninku válel, ve třetí lize patřil mezi vyhlášené kanonýry. Pak ale přišel průšvih. „Jezdil jsem za budoucí manželkou do Hluku, a když to na mě prasklo, tak mě vyhodili,“ přiznává s úsměvem.
I když později vzali Sadílka na milost, po dalším problému v klubu definitivně skončil a putoval na čáru. „Pak už to nešlo a dělal jsem blbosti,“ ví dobře.
V roce 1970 se natrvalo přestěhoval do Hluku. Na Slovácku se oženil a založil rodinu. Měl čas i na fotbal. Dres Spartaku v krajském přeboru nosil čtyři roky, kvůli zdravotním problémům kariéru definitivně ukončil. „Nohy byly opravdu špatné,“ poznamenal.
V roce 1975 absolvoval druhou trenérskou třídu a chtěl získat nejvyšší licenci. Pak ale vážně omarodil, podstoupil třináct operací a studium nedokončil. „Byl jsem hlavně rád, že jsem to všechno přežil,“ přiznává.
Ještě před revolucí se stal profesionálním trenérem Sportovních tříd při Slovácké Slavii. O mládež se v Uherském Hradišti staral šest let. „Bylo to něco podobného jako nynější akademie Slovácka, ale v naprosto jiných podmínkách,“ říká s úsměvem. „Bohužel v devadesátých letech se to rozpustilo. Já skončil a věnoval se synům,“ přidává.
V té době často debatoval s Bohumilem Páníkem a Vlastislavem Marečkem, kteří rozjížděli mládež ve Zlíně. „Já jsem pracoval na jedné věci, které se mně bohužel nepodařilo dotáhnout,“ lituje.
„V té době tady byla Slovácká Slávia, Staré Město a Uherský Brod. Mužstva na podobné úrovni, síly se tříštily. Chtěl jsem, aby v okrese vzniklo jedno silné mužstvo, které by mělo úroveň a mohlo hrát výš,“ prozrazuje svůj záměr.
„Bohužel to kvůli velké rivalitě, klubismu a patriotismu nedopadlo. I tak jsem byl moc rád, že moje myšlenka se uskutečnila později a dneska je v okrese jeden silný celek, což byla moje idea. Finance ale přišly až s firmou Synot na přelomu tisíciletí,“ připomíná Sadílek.
Chvíli pak ještě trénoval v Hluku mládež a první mužstvo, poté se společně s kamarádem Zdeňkem Botkem začal věnovat stolnímu tenisu, který ve městě neskutečně pozvedli. Také Sadílkův syn Tomáš to za zelenými stoly dotáhl daleko, dlouhé roky nastupoval v Německu, prosadil se i v konkurenci špičkových světových hráčů.
Michal je drzejší, Lukáš umí hrát oběma nohama, srovnává dědeček
Sadílek nejstarší má ale větší přehled o svých vnucích. I když kvůli rozvodu jejich rodičů s nimi není v pravidelném kontaktu, vidí každý jejich zápas. „Lukáše sleduji od malička. I když byl rok v žácích Baníku Ostrava, tak jsem se na něj jezdil dívat,“ uvedl. „Byla to velká hvězda, absolutní eso,“ připomíná.
I nyní patří záložník Slovácka mezi důležité hráče moravského týmu. V letošní sezoně vyniká hlavně přesnými přihrávkami. Dobrý pohyb, nasazení a bojovnost je u něj samozřejmostí. „Má velkou výhodu, že umí hrát oběma nohama. Jeho styl je mi bližší,“ přiznává.
Podle dědečka však vnukovi schází častější střelba. „Ten, kdo dá gól, je vždycky slavný. A pokud začne střílet branky, budou se o něj zajímat větší kluby, protože kondičně je perfektně připravený,“ míní.
Mladší Michal má zase jiné přednosti. „Michal je drzejší, ortodoxní levák. Tím, že šel brzy do zahraničí, profesionálního prostředí, hrozně vyspěl. Škoda, že není o deset centimetrů vyšší,“ pravil.
„Hostování v Liberci mu prospívá. Nastupuje pravidelně, navíc na pozici středního záložníka, kam patří. Není to levý obránce, kam jej stavěl van Bommel. Myslím, že ve středu pole má velkou budoucnost,“ je přesvědčený.
O fotbale má obrovský přehled. Stanislav Sadílek vidí spoustu zápasů, jen málokterý tým jej ale dokáže zaujmout. Co říká na rozjeté Slovácko? „Svědík je velmi dobrý trenér. Dal do kupy mančaft bez hvězd, který je fyzické stránce dokonale připravený a šlape. Hraje velmi pěkný fotbal,“ oceňuje.
Celkově je ale z úrovně FORTUNA:LIGY zklamaný. „Kromě Slovácka musím pochválit už jenom Slavii a Pardubice. Možná Sparta se časem do toho zase dostane, ale třeba Plzeň a ostatní jsou sotva průměr,“ míní.
„V poslední době mě zápasy moc nebaví. Skoro všechny jsou stejné a to se netýká jenom naší ligy. Sedmdesát procent času je míč uprostřed hřiště a nic se neděje. Střely na branku jsou často 1:0. Koho tohle může bavit? A když na stadionech nyní nejsou diváci, je to nekoukatelné,“ pokračuje zklamaně.
Podle Sadílka současný ligový fotbal zajímá především sázkaře. „Dneska se s nadsázkou vypisují kurzy i na to, jak kdo daleko hodí aut nebo kolik kdo naběhá kilometrů. Přitom průměrná návštěva na stadionech činí od 1 500 do 5 000, když neberu Slavii nebo Spartu. Dřív byly návštěvy mnohem vyšší, chodilo dvacet, třicet i čtyřicet tisíc. To už samo o sobě něco vypovídá,“ myslí si a pokračuje.
„Fotbal je krásná a v podstatě velmi jednoduchá hra. V posledním období se z něj však začaly dělat šachové manévry. Vše spěje k větší rychlosti a fyzickému nasazení, ale míč by měl být tím nejdůležitějším,“ míní. Při pohledu na zápasy FORTUNA:LIGY ale o tom není zdaleka přesvědčený.
„Každá doba měla své idoly, ale těch skutečných fotbalistů a myslím skutečných fotbalistů, je dnes přece jenom méně. Mohli bychom se tady bavit i o financích, které nejsou zdaleka adekvátní předváděným výkonů, nebo o obrovské migraci hráčů z jiných kontinentů, ale to je na dlouhé povídání,“ říká.
„Nechtěl bych ale, aby tohle povídání vyznělo moc pesimisticky, protože věřím, že se z útočníků zase stanou útočníci a brankáři budou mít i jinou práci, než odkopávat malou domů. Fotbal a lidi, kteří ho mají ještě rádi si to zaslouží,“ dodává závěrem.
83
Kondice
Dům a zahrada
Kafe
iReceptář
TN.cz
