Minulý týden se řešil případ rasismu fanoušků Hradce, ke kterému došlo během vašeho zápasu v Mladé Boleslavi. Neříkal jste si, jak je možné, že ve 21. století ještě něco takového uslyšíte, byť jen od jednotlivců?
Je to tak, v dnešní době je takové chování od fandů ubohé. Ono se to děje i na Západě, že si pár lidí zařve. Ale ztratí se to v davu. Když si to někdo dovolí na téměř liduprázdném stadionu, kde dopředu ví, že se to k hráčům i funkcionářům dostane, tak je to zarážející. Ono v Mladé Boleslavi je to hodně specifické, protože kotel hradeckých příznivců je umístěný nad lavičkami. Za celý zápas toho slyšíte spoustu. Je to celé špatně.
Takhle koučuje Jiří Jarošík:
Jak byste viníky potrestal?
Já hlavně doufám, že to nevyšumí, že se ti potížisti mezi malým počtem diváků na kamerách a fotkách najdou. Na druhou stranu nechci, aby se konalo nějaké lynčování. Ale trest musí být tvrdý, i když chápu, že fotbal je o emocích. Jenže takové rasistické chování, jakého jsme byli svědky v Mladé Boleslavi, je nepřípustné. Myslím, že bychom si měli fanoušky vychovávat. Stejně jako si vychováváme hráče, trenéry, tak i jim se věnovat. Zvát je na besedys hráči ze zahraničí, z Afriky, věnovat se jim.
Jak vzal Gning ty nadávky?
On naštěstí neumí česky, i když to hučení slyšel a vnímal. Soustředil se ale na hru, byl v pohodě. To, že je tu krátce, je jeho výhoda. Pak jsme se mu snažili vysvětlit, že u nás v Česku na fotbales rasismem pořád bojujeme. Je to ostuda.
V zahraničí jste byl dlouho, tak můžete srovnávat: s rasismem jste se na svých štacích nesetkal?
Nepamatuji si. Možná to bude tím, že jsem měl za spoluhráče řadu kluků tmavé pleti. Jen v Rusku, ale to už jsem tam nebyl, házeli na Roberta Carlose banány. Hrál za Machačkalu, stalo se to v Samaře. Ruská společnost na Jihoameričany a Afričany nebyla připravená. To v Anglii ano, tam je i jiná legislativa. Tresty za rasismus jsou tvrdé. Byl jsem i ve Španělsku, tam hráče tmavé pleti berou; rozdíly nevidí v pleti, ale v tom, jaké má ten hráč dovednosti. Myslím, že i my bychom to takhle měli vnímat a ty hráče obdivovat. Jejich technika je báječná.
Ve Španělsku v kraťasech
Během zahraničních angažmá jste určitě měl možnost si utříbit názor na to, jaké pojetí fotbalu je vám nejbližší. Tak jaké?
V Anglii je obrovská kvalita, protože kluby mají hodně peněz kupovat ty nejlepší hráče ze všech koutů světa. Ale já raději sleduji technický fotbal, který se hraje ve Španělsku. Třeba tréninky tam mají všechny s balonem, to pak baví každého hráče. Hlavně ale mají k dispozici skvělé terény. Možná, že tíhnu víc ke Španělsku i proto, že mi tam vždy bylo teplo, že jsem mohl chodit v kraťasech. (úsměv)
Dá se ten technický fotbal, který máte rád, aplikovat i v českých podmínkách?
Jako každý mladý a začínající trenér jsem chtěl hrát tenhle fotbal. Jenže potřebujete hlavně výsledky, podle nich se úspěšnost trenéra hodnotí. Pro mě je hra hodně důležitá. Nechci hrát na 1:0 s pevnou defenzivou. Já budu radši, když budeme vyhrávat 3:2, 4:3. Když to bude nuda, ale umlátíme párkrát 1:0, tak sice vedení bude rádo za body, ale fanoušky ani samotné hráče to bavit dlouhodobě nebude. Možná je to i o tom, aby fanoušci viděli, že se tým snaží hrát fotbal. Rád bych i v našich podmínkách měl všechna cvičení s míčem. Jak jsem řekl, fotbal bude hráče pak hned víc bavit, budou se zlepšovat v technice s míčem, budou mít návyky, které mají hráči z toho Španělska. Tím pádem budou i více konkurenceschopní.
Ale…
Nemůžete chtít hrát technický a líbivý fotbal, pokud na něj nemáte dostatečný počet vhodných typů. Když mám šest dobrých středových hráčů, tak je musím průběžně stavět. Nebo obrana… Já vždy hrál čtyřku, ale v Teplicích se spíš nabízí hrát trojku, protože mám víc vhodných typů na ni. Kádr a sestava, to je složitý proces. Mění se forma hráčů, někdo se zraní. K dispozici je stále relativně úzký kádr. Proto to není lehké, a ne vždy to jde podle mých představ. Ideálem samozřejmě je hrát hezký, technický fotbal, vyhrávat tímhle pojetím.
V zahraničí jsou také velké tlaky na výsledky, nebo je víc času pro koncepční práci?
Jako trenér jsem byl na Slovensku a ve Slovinsku. Také se tlačilo na výsledky. Ale měl jsem šanci jít do Polska, to bylo s Davidem Holoubkem. Vedení nám přineslo tabuli, magnetky, fixky a my malovali, co chceme hrát, co budeme chtít po hráčích. To mi přišlo hrozně fajn. Často se totiž berou trenéři podle jména, nejde se víc do hloubky. Kluby trenéry vezmou podle jejich výsledků z minulých působišť, ale nezkoumají, jestli se hodí pro jejich klub, pro jejich kádr, který je k dispozici. Celkově mi přijde, že venku častěji vedení víc ocení styl fotbalu, jaký chce trenér hrát. A to stejné je s hráči. Tady se vezme hráč, který byl ve Spartě, ve Slavii, Plzni, ale až tak se nezkoumá, jak zapadá do systému hry. Prostě jen podle jména.
Na začátku jsme vzpomínali na vaše angažmá v Rusku, kde jste prožil pár let vaší kariéry. Dokonce máte za manželku Rusku, která pochází z Gruzie, navíc váš švagr je původem z Ukrajiny. Tipuji, že sledování současné politické situace v těchto zemích je pro vaši rodinu hodně náročné.
Ano, ta rodina je celá promíchaná, je to hodně složité a psychicky náročné. Víte, pro mě je to hodně osobní, nechci to moc komentovat. Všechny nás mrzí, k čemu došlo. S hrůzou sledujeme, jak se to stupňuje. Dříve byly tyto dva národy spojené, teď mezi nimi bude černá díra, budou se nenávidět. Uvidíme, kam to dospěje, ale obávám se, že válka neskončí brzy.
Jak to vypadá u vás doma?
Ta situace není jednoduchá, každý vidíme svou pravdu. Ale manželka také nechce, aby se válčilo a umíralo, to je jasné. Všichni jsme proti válce. Opravdu je to pro mě strašně těžké, protože z doby působení v Rusku mám spoustu dobrých kamarádů. Teď s nikým z nich nekomunikuji. Opravdu se o tom nechci už bavit, pojďme k jinému tématu, prosím.
Kdyby věděl, do čeho jde…
Dobře. V Teplicích jste rok. Jak ho hodnotíte?
Abych pravdu řekl, tak kdybych věděl, do čeho jdu, tak bych práci v Teplicích nevzal. Ten tým byl rozbitý; bylo málo bodů, kádr byl úzký, a především někteří hráči, kteří tu byli, v sobě neměli pracovitost a charakter. Mně se nechce pracovat s někým, kdo je takový, koho musím pořád kontrolovat, pobízet. Jsem rád, že se povedlo kabinu trošku vyčistit. Teď vypadáme lépe. Kabina je čistá, poctivá.
Neměl jste tehdy šanci se dopředu víc dozvědět o tom, v jakém stavu kádr Teplic je?
Ono to bylo narychlo. Pro mě to byla šance dostat se do ligy, pracovat v téměř domácím prostředí, přeci jen jsem z nedalekého Ústí, v Teplicích jsem v mládežnickém věku působil, nejsou mi lhostejné. Takže mě to angažmá hodně lákalo. Navíc jsem už před tím byl jednou nohou na Stínadlech, protože v létě jsme o možnosti jít trénovat do Teplic jednali. Ale upřímně říkám, že když teď vidím, kolik to dalo práce, nervů, tak bych podruhé do toho nešel.
Zestárnul jste za ten rok o několik let?
Ponaučilo mě to. Dřív jsem fotbal hrál, je to můj nejmilejší sport, ale trénování je jiná práce. Jste pod jiným tlakem, jiným stresem. Práce v Teplicích bylo opravdu hodně.
Když se nedařilo, tak vám na sociálních sítích dávali tepličtí fanoušci, pokud to vůbec byli fanoušci, různá jména. Dokonce se vás tam zastala i vaše maminka. Říkal jste jí pak, ať radši nic veřejně nekomentuje?
Máma je moje velká podpora, stejně jako manželka a brácha. Vysvětloval jsem jí, že je spousta cizích lidí, kterým se nelíbím, zvlášť pak po porážkách. Ona mi říkala, že bere normální věci, výtky, ale že když mi někdo sprostě nadává, tak má potřebu se mě zastat, ohradit se. Těžko jí vysvětlovat, jak to mezi fanoušky na sociálních sítích i v hospodách chodí. Prostě mou kariéru prožívá, má potřebu mě bránit. Navíc vidí, v jakém jsem stresu a co dělám pro to, abych byl v Teplicích úspěšný.
Chápu. Navíc ta politická situace do toho… Nemáte to jednoduché, stresových faktorů je hodně.
Člověk by se měl soustředit na práci… Máme teď velkou šanci udělat v lize dobrý výsledek. Je pravda, že pak vidíte, co se děje, máte to v hlavě. Ale život přináší různé věci, člověk se s tím musí vypořádat a být silný.
To ano. Nemůžete před kabinu vystoupit vysátý a bez energie.
Přesně. Musím se umět nabít. Četl jsem rozhovor s trenérem Zolou, který v něm přesně popsal, co dělá trenéra úspěšným. Říkal, že všichni trénujeme vesměs podobně, máme podobné možnosti. Rozdíl je ale v tom, jakou má trenér energii, co z něho vyzařuje, jak se chová na tréninku i zápasech. Záleží zkrátka na jeho charisma.
Dcery jsou dobíjecí stanice
Chápe manželka, že je práce trenéra tak náročná?
Ono se to nezdá, ale je to opravdu hodně náročné povolání, vysává energii. Manželka se mi diví; říká, že v práci jen řvu na stadionu. Ale ono je to i o plánování soustředění, přáteláků, tréninkových jednotek. Když to chcete dělat pořádně, tak se tomu musíte maximálně věnovat.
Dobíjí vás například vaše dcery? Pokud se nemýlím, máte tři.
Ano, samozřejmě, to je dobíjecí stanice. (úsměv)
A nebyl jste skleslý z toho, že nemáte nástupce?
Na začátku jsem s tím trošku bojoval. Ještě když žil táta, tak jsme na sebe po první holce koukli a říkali jsme, co budeme dělat, s kým budeme hrát fotbal. Teď mám tři dcery a je to jako z nějaké pohádky. Král Jiří a tři dcery. (úsměv) Ale to víte, že jsem chtěl kluka. Na druhou stranu mám s holkami klid, nemusím s nimi lítat po fotbalech.
Ony vás vlastně můžou obohatit, když se na to podíváte pozitivně.
Asi jo. Lítám po tancích, vidím hrady a zámky, přírodu, houby. Jsou hodné, nemůžu si stěžovat.
83
Kondice
Dům a zahrada
Kafe
iReceptář
TN.cz
