„Přišel jsem ve 22 letech do Valašského Meziříčí. Bude mi 35 a v klubu končím. Na rok a půl jsem odešel do Ústí u Hranic, pak se vrátil a půl roku si zahrál ve Valašském Meziříčí i třetí ligu pod trenéry Bedrichem a Bačou, než se sestoupilo zpátky do divize. Z té jsme za mého působení nikdy nesestoupili a jednou ji pod trenérem Michalem Kovářem vyhráli,“ vzpomíná na své již minulé meziříčské působení Aleš Michálek.

Po druhé covidové pauze konec v týmu nečekal. „Trenér Hajný se chtěl sejít se mnou osobně za svého působení na lavičce Valmezu dvakrát. Poprvé to bylo, když přišel z Nového Jičína a nyní podruhé. To mi došlo, že je konec. Trenér mi oznámil, že věk nejde zastavit, že již nejsem tak rychlý. Prý o mém konci přemýšleli již dříve, ale potřebovali mé zkušenosti pro jarní dohrání sezony. K tomu nedošlo, a tak rozhodnutí trenéra a vedení klubu přichází nyní,“ popisuje Michálek svůj konec ve valašském divizním klubu.

„Musel jsem tedy z Valašského Meziříčí dvakrát odejít, potřetí se do stejné řeky nevrátím,“ bere vše s nadhledem zkušený obránce.

Michálek zažil ve Valašském Meziříčí bezmála deset trenérů. „Přivedl mě trenér Tuma, pamatuji dále trenéry Orla, Blaška, Navrátila, Kotůlka, Kováře, Vodičku, Bedricha, Nečase a Hajného. Snad jsem na nikoho nezapomněl. Budu na klub vzpomínat v dobrém hlavně v tom ohledu, že jsem vždy pravidelně hrál, poznal skvělé hráče, fanoušky i lidi ve vedení klubu,“ dodává Aleš Michálek, který má v současné době na stole nabídku z jednoho divizního týmu mimo náš region a jednoho krajského týmu z Valašska.