SOUČÁST PŘÍLOHY FOTBALOVÉ JARO 2021

Větší přehled o dění v regionu má jen málokdo. „Dříve byl fotbal na vesnici náboženstvím. Byla to taková společenská událost. Lidé se takto bavili a měli radost ze života. Když jezdím po fotbalech, tak tam většinou vidím starší lidi, hlavně hodně důchodců. Jako mladý kluk jsem se těšil na to, až začne hrát jednička. To byl vždy klenot vesnice. Dnes hraje předzápas dorost, kluci chvíli posedí v bufetu, prohlédnou telefon a odcházejí. Jednička je nezajímá. Že se můžeme dočkat toho, že fotbal bude hrát a sledovat jen pár nadšenců. To nebylo ani v letech okolo 1930, když byl fotbal v plenkách. Je to smutné, ale doba toto přinesla,“ říká známý pětasedmdesátiletý činovník.

Sice patříte mezi legendy Hluku, ale pocházíte z Vlčnova. Jak vzpomínáte na fotbal v rodné obci?
Padesátá a šedesátá léta byl ve Vlčnově velmi úspěšná. Kluci, kteří byli narození před Druhou světovou válkou byli od přírody velmi silní, vytrvalí, tvrdí a obratní. Od mládí pracovali na poli, doma museli obstarávat dobytek a také cvičili v Sokole nebo v Orlu. Bylo samozřejmé, že jim fotbal šel k duhu. A ve Vlčnově byli i šikovní funkcionáři. Byla to přece jen vesnice, kde se fenomén fotbal chytil. Lidé byli zapáleni a pro své idoly by snesli modré z nebe.

Pamatuje na rok 1955, kdy do Vlčnova přijelo pražské Dynamo, kterým tehdejší režim změnil název pražské Slávie.
Možná to byl vděk za to, že tehdejší hráč Dynama Hemele, se za války skrýval ve Vlčnově, aby nemusel jít na práce do Rakouska. Tento zázrak se stal a Dynamo 7. srpna 1955 představilo na vlčnovském hřišťátku. V sestavě nechyběl ani ostrostřelec Bican, který byl však nachlazený a neměl nastoupit. Tehdejší funkcionář a úspěšný vedoucí obchodu Šimon Kužela to však nemohl přenést přes srdce. Šel za Bicanem a slíbil mu litr slivovice, když nastoupí alespoň na poločas. Bican se nechal přemluvit, po hřišti pochodil, dal tři góly a všichni byli spokojeni. Utkání skončilo 12:5 pro Dynamo a patnáct diváků bylo nadšeno výkonem i chováním hráčů Dynama. Za rok se Dynamo do Vlčnova vrátilo a vyhrálo 14:1.

Pak přišla šedesátá léta a úspěchy vlčnovského fotbalu vrcholily. 
V prosinci roku 1961 zavítala do Vlčnova pražská Dukla. Už jen sestava vzbuzovala úctu. Kouba, Šafránek, Čadek, Novák, Pluskal, Masopust, Brumovský, Vacenovský, Borovička, Kučera, Jelínek. Co hráč, to reprezentant. Hráči bydleli u vlčnovských fotbalistů a největší přátelství navázal Lojza Josefík, vlčnovský řezník, s Josefem Masopustem. To přátelství trvalo až do smrti Lojze. V době, kdy byl nemocný, tak Masopust sháněl léky všude tam, kam Dukla zavítala. V sobotu byla beseda, na které Šafránek zahrál na housličky a po besedě, se šlo do Mošťkové pálenice. Fotbalový génius ze Spytihněvi Ruda Kučera popíjel více, než bylo zdrávo a všichni říkali, že v neděli dopoledne nenastoupí. Utkání se hrálo v deset hodin a v 9.45 se přiřítil Ruda Kučera bez lodičky (byl tehdy voják základní služby) a všichni čekali, co bude. Ruda nastoupil, povodil pár vlčnovjanů po hřišti, vstřelil tři góly, šel se napít žluté sodovky a nechal se vystřídat. Takový to byl fotbalista! Z Vlčnova odjela Dukla do Prahy a dále do New Yorku, kde veleúspěšně hrála v tamním turnaji. Ve finále porazila FC Santos 4:3. V roce 1963 v létě tu ve Vlčnově byla Dukla znovu. Masopust dostal v roce 1962 pohár za nejlepšího hráče Evropy a já jsem ten pohár viděl osobně. Lojza Josefík ho přivedl i s pohárem na svatbu známých, protože hlavní roli tady na svatbě hrála Američanka. A tehdá něco slovo „Američanka“ znamenalo. A ještě případ z fotbalu, který se na hřišťátku ve Vlčnově udal.

Vyprávějte …
Vlčnov hrál divizní utkání s Rudou Hvězdou Znojmo a v jeden moment šel balon těsně vedle hostující branky. U tyče stal hlavní vlčnovský pořadatel a ten, když šel balon na něho, tak byl tak vyděšený a tak si přál domácí branku, že míč usměrnil do sítě Rudé Hvězdy. A bylo po hlavním pořadateli! A také se zde stal zajímavý případ, kdy domácí hráč Franta Buráň nastřílel v kvalifikaci o postup do divize Spartaku Třebíč šest gólů. Hned potom odešel do Brna, zahrál si několik zápasů, ale fotbalově na tom nebyl moc dobře. Měl v nohou dynamit, vyslal dělovku, která znamenala branku, třeba i z 35 metrů, což dokazoval hlavně v utkání za béčko. Lidé ve Vlčnově tehdy fotbal tak milovali, že nebyl problém třeba s člověkem, který měl na starosti balóny.

Přitom hřiště bylo hned vedle potoka, že?
Ano, Navíc jej lemovaly topoly, ale balon si vždycky cestičku do potoka našel. U zábradlí tam seděl stabilní člověk, který měl toto místo zajištěné na mnoho zápasů dopředu. Když spadl balon do potoka, brankou vyšel k potoku a sítem na palici balon vylovil. Když padl gól, který vstřelili Vlčnovjané, tak to bylo slyšet až ve vedlejších Veletinách. Není divu, vždyť na zápasy chodilo kolem tisíce lidí. Nebyly výjimky, kdy bylo i patnáct set lidí. Kolem silnice bylo tolik kol a motorek, až člověk žasl. Sláva vlčnovského fotbalu postupně upadala, dnes hrají Vlčnovjané okresní přebor, což je druhá nejnižší třída, nemají dorost a žáci hrají okresní soutěž pouze na malém hřišti.

Jak to vypadalo s výchovou mladých hráčů v padesátých letech?
Byla to taková zvláštní doba. Bylo sice už několik let po válce, ale hospodářství se ještě nedostalo do kondice. Tehdy ještě kopačky pro děcka nebyly, a když se někde objevily, tak to nebylo pro chudobné, vesnické děti. Když chtěl kluk hrát fotbal, tak mu museli rodiče koupit tenisky nebo trampky. Jak dlouho však vydržely, když se kopalo denně na plácku? Proto byly pro děcka na fotbal různé boty, takové, na jaké rodina měla.

V dorostu už ale byly kopačky, ne?
To ano, ale to byla směs vyřazených kopaček po hráčích jedničky. Když se řekla sestava, tak těch jedenáct vyvolených vstalo, šli ke koši a vybírali. Nejdříve pravou a pak levou, nikdy to však nebyly boty, které by patřily k sobě. To ještě netušili, co je možná čeká. Když po půl hodině ucítili, že je něco píchá v patě. Byl to hřebík, který se prodral prohnívající podrážkou. Vydrželo se to, ale týden se pak dotyčný léčil. Kopačky sice dával klub opravovat ševci, ale ten s nimi nemohl moc udělat, protože se pomalu rozpadaly.

A šel se pumpovat balón…
To byla taková kožená věc, uprostřed s duší. Když se balón napumpoval, musel se zašněrovat. To bylo nejhorší místo na baloně, jelikož hlavička na tento šev znamenala roztržené čelo. Byla to taková hra na náhodu. Hřiště, to byla taková louka, před brankami a uprostřed vyšlapaná. Přes týden se zde pásly slepice, kačeny a husy, aby něco spásly, protože sekačky na trávu nebyly. V neděli pak se zde našel i nějaký slepičinec či husinec. Ale hrálo se s chutí, vervou a snahou vyhrát. To byl cíl každého kluka, vstřelit gól, proto nikdo nechtěl hrávat v obraně. Trenérem byl člověk, který měl fotbal rád, ale moc mu nerozuměl. Vzdělání nebylo žádné, stačilo jen potvrzení z okresu, že byl jedenkrát na školení. Když jsme přišli do kabiny, tak trenér řekl sestavu a k tomu prohodil: „ Kluci bojujte za Vlčnov!“ Na zápasy se jezdilo na kole, na jednom se na „štangli“ vezl i nějaký menší fotbalista. Občas kluky postihl defekt, který starší kluci museli opravit. Přesto to bylo zajímavé období, protože ve Vlčnově chodilo na utkání dorostu i pět set lidí, jelikož se utkání hrálo jako předzápas divize. A to byla odměna pro kluky.

Přejděme v Hluku. Jak moc se změnil fotbal ve městě za posledních třicet let?
Právě v tuto dobu jsem nastoupil do fotbalového oddílu dělat sekretáře. Tehdy se Hluk dostával z krize, protože koncem osmdesátých tých let hrával okresní přebor, což pro takové město byla ostuda. Hlavní cíl byl vybojovat nejdříve I. A. třídu, posléze zkusit krajský přebor. Fotbal v Hluku vždy financovala Sportovní hala, ale v tuto dobu se našli i nějací sponzoři. Mužstvo už bylo stabilizované a dařila se i práce s mládeží. Přesto Hluk neměl nikdy mužstvo ze svých hluckých odchovanců. Zázemí zůstalo stejné, to znamená hlavní hřiště, a pro jarní začátky škvárové. Tam se odehrávaly letní i zimní přípravné zápasy. Těžko si někdo z dnešní generace dovede představit, co to znamenalo hrát na škvárovém hřišti v únoru přípravný zápas. Když byl sníh nebo mrzlo, tak se to dalo. I když po zamrzlé ploše to někdy byl místo fotbalu balet. Když však přišla obleva a kluci měli tu odvahu jít do toho, tak to bylo zdraví nebezpečné. Škváru měli kluci zařezanou ve stehnách někdy na celý život a marast, ve kterém hráli, připomínal směs hnoje a močůvky. Bylo štěstí, že většinu přípravy kluci absolvovali ve sportovní hale, to byla oproti ostatním oddílům výhoda. I přes slušné zajištění, nemohli jsme se rovnat klubům, jejichž sponzoři měli velké cíle, které však skončily tragicky. Jmenuji jen Kunovice, Kyjov, Ratíškovice, Polešovice, Mysločovice, Břestek. Já si vážím sponzora Jože Raka z Provodova. Ten nejen poskládal mužstvo a dával peníze, ale i trénoval, dělal sekretáře, jedna jeho rodina vybírala vstupné a druhá byla v bufetu. A toto vydržel několik let, než odešel do fotbalového nebe. V roce 1995 se Hluku podařilo postoupit do Župního přeboru Středomoravské župy, kde si pobyl až do roku 2012. Jenže během tohoto období se zanedbala práce s mládeží, a tak za celou dobu se z ročníků narozených v roce 1990 až 2002 dostali do jedničky jen bratři Martišovi. Je fakt, že ne vždy se podaří přechod mladých kluků do dospělého fotbalu. Měli jsme vynikající ročník 1998, který hrál špici krajského přeboru, ale při přechodu nezůstal z kádru nikdo, kdy by mohl posílit jedničku.

Je výhodou, že areál, který je po rekonstrukci, už nepatří Spartaku, ale městu Hluk?
Pro fotbal i celý sport v Hluku je to výhodou. Je tu nová travnatá plocha, tartanová dráha a také tréninkové hřiště s umělým povrchem. To je velmi hodně využíváno jak v létě, tak i v zimě. A také se změnil přístup k výchově mládeže. I když i Hluk má problémy s nedostatkem děcek, tím, že má dobré tréninkové procesy a kvalitní trenéry tak se drží svého standardu a hraje krajské soutěže. Je však třeba konstatovat, že devět mládežníků z Hluku hraje ve Slovácku, což není ze žádného jiného oddílu.

Co vám v současném výkonnostním fotbale nejvíce schází z minulosti? Co je naopak nyní lepší?
Nejvíce mně schází zájem dětí o sportování. Jsou pohodlné, a když zjistí, že se musí i ve sportu pracovat, většinou se sportem končí. Nekritičtější období je kolem čtrnácti let, kdy jsou kluci v pubertě. Je to tím, že mají veškerou techniku, kterou využívají, a proto jsou pohodlní. To dříve byly děti ambicióznější a pracovitější. V porovnání s minulostí jsou trenéři kvalitnější a studovanější. Už i v těchto soutěžích používají fígle, které jsou součástí přípravy ligových fotbalistů. Jen to dětem dávají pomaleji poznat, což je dobře. Zlepšily se hrací plochy, v každé vesnici je slušná travnatá hrací plocha a také kvalitní sociální zařízení. To, že se přešlo na elektronické zápisy, je velký pokrok. Divák, který má u sebe telefon, tak si zjistí sestavu hned před zápasem a může i lépe poznat jednotlivé hráče. A také zná výsledky všech zápasů do půl hodiny od jejich skončení. A když má oddíl i šikovného dopisovatele na internet, může se fotbalový fanda v pondělí podívat na průběh jednotlivých zápasů na internetu na jednotlivých webech. Je ovšem fakt, že moc mužstev to nevyužívá, asi proto, že k tomu nemá potřebné lidi. To je další problém dnešní doby. Dříve to byla čest pro vybrané lidi být pořadatelem, nyní z vlastní zkušenosti vím, že sehnat pět pořadatelů je velký problém. Je zajímavé, že když se kvůli koronaviru mělo hrát bez diváků, tak v ochozech se to žlutilo i třiceti pořadateli.

Souhlasíte, že na stadionech také rapidně ubylo diváků, co měli fotbal rádi?
Ano. Dříve byl fotbal na vesnici náboženstvím. Nebyla by to neděle, kdyby nebyl fotbal. Byla to taková společenská událost. V neděli se nastrojit, jít před fotbalem do hospody, dát si nějaké pivko a šup na hřiště. Adrenalin v těle stoupal, čím dál více, hlavně když domácí mužstvo vyhrávalo. Když se to podařilo do konce, přišla na řadu hospoda, pivo a štamprle. A na pořadu byl i zpěv. Lidé se takto bavili a měli radost ze života. Čím více jde čas dopředu, tím více ubývá diváků hlavně v důchodovém věku. Když jezdím po fotbalech, tak tam většinou vidím starší lidi, hlavně hodně důchodců. Jako mladý kluk jsem se těšil na to, až začne hrát jednička. To byl vždy klenot vesnice. Když se hrálo venku, čekala řada fandů na autobus nebo na někoho, kdo měl motorku a přijel jako první zvěstovat výsledek a poreferovat o zápase. Dnes hraje předzápas dorost, kluci chvíli posedí v bufetu, prohlédnou telefon a odcházejí. Jednička je nezajímá. Kde to vede? Že se můžeme dočkat toho, že fotbal bude hrát a sledovat jen pár nadšenců. To nebylo ani v letech okolo 1930, když byl fotbal v plenkách. Je to smutné, ale doba toto přinesla.

A co rozhodčí? Věčné téma… Jsou nyní horší nebo lepší?
Řekl bych, že jsou stejní. Já dám příklad ze starých časů. Nešlo o mnoho, hrál se jen okresní přebor, ale jedno mužstvo potřebovalo venku uhrát remízu. Zjistilo se, že to bude pískat rozhodčí, který byl strýcem jednoho fotbalisty, kteří to potřebovali. Kluk byl vyslán za strýcem s prosbou, zda by jim nemohl pomoci k remíze, že mu za to dají 100 Kčs. Utkání se odehrálo a mužstvo prohrálo. Chlapec šel za strýcem a povídá: „Strýcu, proč jste to pro nás neudělal, dali jsme Vám stovku?“ A strýc chlapcovi odpověděl: „ Chlapče, ale domácí dali 200 Kčs.“ To je z dávné doby a toto platí pořád. Kdyby funkcionáři nedávali, tak by rozhodčí nebrali. To je neustálý kolotoč. Sponzoři chtějí výsledky, funkcionáři dělají vše proto, aby jim vyhověli, a je z toho ponížení soupeře. Staré pořekadlo říká: „Hlúpí, kdo dává, hlúpější, kdo nebere“. Nejhorší však na tom je, když se to začne organizovat tak, jak to bylo nedávno, a jak je to teď ve vyšších soutěžích. Chudák divák!

Na kterou éru či sezónu nejraději vzpomínáte?
Nelze brát jenom jednu sezonu, protože to bych musel jmenovat více. Za dobu svého života nezapomenu na éru vlčnovského fotbalu na začátek šedesátých letech dvacátého století a potom, když jsem přišel do Hluku, tak to byl konec šedesátých let a začátek sedmdesátých let dvacátého století, ale nejraději mám sedmnáct let v Krajském přeboru Zlínského kraje od roku 1995 do roku 2012. To byla nejdříve generace, která vybojovala postup v roce 1995 a je potřeba ty některé hráče vzpomenout. Byli to Jan Šimčík, Václav Penk, Roman Gál, František Uhlíř, nejlepší střelec Karel Vaculík, Karel Gašek, Karel Ondračka, Petr Janča, Petr Hala, Vlastimil Marek, David Konečný a staří harcovníci, kteří mužstvu hodně pomohli, Laďa Soviš a Jura Flašar. Trenérem byl Milan Prajza, asistent Zdena Horák a vedoucí mužstva František Pospíšek. A potom byl generace ročníků 1981-1985, z nichž bych jmenoval některé. Bratři Machalovi, Saša a Jan (ten si ještě zahraje za jedničku), bratři Zalubilovi, brankář Joža Fojtík, Ondra Machala, Robin Chytil, Zdena Botek, Zdena Horák, Martin Minařík, Štěpán Jurásek, Jan Miroš, a snad nejlepší hráč Hluku v posledních letech Jan Dohnal. Tato sestava odehrála větší část účinkování Hluku v krajském přeboru. Pokud jsem na někoho zapomněl, tak ať mně to promine. Jsou to odchovanci Hluku a Ostrožské Lhoty, kteří tady zanechali velkou stopu. Samozřejmě na tom měli podíl i ostatní, cizí hráči, kteří tady hráli, za což jim je třeba poděkovat a mít k nim obdiv. Ale to by byla řada a na některé by se nemuselo dostat. Radost dělá nyní i mužstvo, které po podzimu vede I. A třídu a nelze zapomenout i na mužstvo, které v roce 2015 a 2017 vyhrálo I. A. třídu. Tehdy mužstvo vedl Václav Uhlíř, který v Hluku strávil jako trenér sedm let. Někteří hráči: Fojtík, Šimčík, Penner, A, Machala, J. Machala, Biháry, O. Machala, Botek, Galuška, Dohnal, M. Zalubil, Masařík, Zlínský, Miroš, Jurásek.

Kdo jsou historicky největšími soupeři Hluku. Na které derby chodilo nejvíc diváků a kterými zápasy nejvíce diváci žili?
Jednoznačně je to derby s Dolním Němčím, protože Hluk a Dolní Němčí jsou hodně spojeni i rodinně. To bývalo vždy i 800 diváků. Naposledy to bylo, když Dolní Němčí sestoupilo z divize. Většinou favorit prohrál, ale tak to ve fotbale chodí. To byl vždycky svátek v Hluku nebo v Dolním Němčí, protože to se na fotbal vypravili i lidé, kteří běžně na fotbal nechodili. Následuje Vlčnov, který byl soupeřem nejen ve fotbale, ale také v jízdě králů. Z Hluku do Vlčnova a opačně však moc lidí nechodilo, nebylo to zažité už jenom proto, že Vlčnov patřil na Uherskobrodsko a Hluk na Uherskohradišťsko. Derby jdou nazvat i utkání s Nivnicí, Kunovicemi, Ostrožskou Novou Vsí, Uherským Ostrohem nebo také když se hrávalo s Uherským Brodem či Újezdcem. Ale takový náboj, jak to bylo s Dolním Němčím, to nikdy nemělo! Dnes si o takovém soupeření můžeme jen nechat zdát.

Kteří známí hráči prošli Spartakem? Který z odchovanců to dotáhl nejdál?
Z odchovanců to nejdál dotáhl Jakub Prajza, který si jednou zahrál i ligový zápas. Nyní válí v Austrálii. Nejlepším a nejúspěšnějším odchovancem byl Laďa Soviš. Fotbalista, který mohl hrát první ligu, však asi nechtěl opustit náš kraj. Hrál druhou ligu ve Slušovicích, v Uherském Brodě a potom třetí ligu v Kunovicích. Když přišli s Jurou Flašarem do Hluku, hned to byl jiný fotbal. Laďa si odskočil jen do Německa. A který fotbalista by nechtěl hrát v Německu? Třetí ligu hrával i Aleš Zlínský, a to v Olomouci, Kyjově a v Kunovicích. Jednu sezonu si zahrál také ve Slovácké Slávii druhou ligu. V minulosti hrával v Kopřivnici hlucký brilantní technik a střelec František Hala a v Rudé Hvězdě Znojmo zase bojovník, a výborný hlavičkář František Soviš. Ten si tam zlomil nohu a potom už byl jen oporou hluckého mužstva. Kdo byl opravdu skvělým hráčem, ale i člověkem, tak to byl Libor Soldán. I když došel ze Slovácka v letech, ještě čtyři sezony byl oporou áčka a potom také několik sezon mužstvo trénoval. Jak hráči, tak i diváci měli Libora v Hluku velmi rádi a také na jeho éru v Hluku v dobrém vzpomínají. Jednu sezonu si v Hluku zahráli také druholigoví fotbalisté Kunovic, Jelšic, Suchý a Řezník, Pavel Charvát, Václav Uhlíř a tři sezóny také známý, a už zesnulý borec, Miroslav Penner.

Bývaly v Hluku doby, kdy si hráči vydělali fotbalem nějaké peníze?
Když slyším, jak někteří funkcionáři vykládají to, že v krajském přeboru není žádná, byť skromná odměna, tak se mně chce smát. Chodit třikrát týdně na trénink a v sobotu a neděli mít zápas, a nemít žádné všimné, se mně zdá nelogické. Je fakt, že možná někteří hráči hrají za párek a pivo, ale ti tahouni to myslím nejsou. Já si pamatuji, že už v sedmdesátých letech se hledali cesty, jak fotbalistům přilepšit. Bylo vždycky dobré mít ve fabrice člověka, který měl fotbal v lásce, a hned to bylo o něco snadnější.

Co vás nyní trápí nejvíce, a jak si oddíl vede?
V loňském roce 2020 se situace dost stabilizovala. Díky Městskému úřadu a také několika drobným sponzorům oddíl finančně nestrádal, a proto se také dostavily úspěchy. Jednička byla na prvním místě v I. A. třídě, dvojka v Okresní soutěži Uherské Hradiště, dorost na prvním místě v krajské soutěži Zlínského kraje, mladší žáci vedou KS Zlínského kraje a jenom starší žáci řeší generační problém. Toto všechno je jenom díky hrstce obětavých funkcionářů. Na zápasy nejsou lidé na vybírání vstupného, na pořadatelskou službu a také by se hodilo více lidí k mládeži. Rodiče u žáků a přípravek jsou obětaví, ale nějakou o nějakou funkci nestojí. Čím jsou děti starší, tím méně chodí rodiče těchto děcek na zápasy a jeví menší zájem. Co nevěští nic dobrého je, že dětí je stále málo a je třeba si položit otázku, jak budou vypadat fotbalové soutěže žáků, když už nyní na okrese se hraje jen na malém hřišti. Nezbude nic jiného, než udělat střediska ve větších obcích a sem směrovat talenty z dědin.

Kolik máte nyní mužstev? Jak je to s trenéry?
V Hluku hraje fotbal áčko, béčko, dorost, dvojí žáci a dvojí přípravky. Dělají se nábory ve škole a také se snažíme do Hluku dostat děti z Ostrožské Lhoty. Kolikrát se však naráží na nesmyslné vymlouvání a ješitnost mít svoje mužstvo, i když jsou to utopické myšlenky. Kvalitních trenérů je vždycky nedostatek a do budoucna asi bude. OFS by mělo dělat více kurzů, které by vedli vzdělaní trenéři. Otázka zní: Bude zájem lidí?

Jak je na tom celkově fotbal na Uherskohradišťsku? .Je výhoda mít v okrese ligový klub?
Tak, jak všude jinde i na Uherskohradišťsku jsou problémy, hlavně s nedostatkem dětí. Malé kluby pomalu zanikají, jelikož dát dohromady deset dětí, aby se mohlo hrát alespoň na menším hřišti, je problém. Pokud rodič pozná ve svém dítěti talent, tak ho může uplatnit ve Slovácku, případně ve Starém Městě, Uherském Brodě, Bojkovicích, Kunovicích a nechci být neskromný, i v Hluku. Dá to OFS hodně práce, ale věřím, že fotbal v okrese nenechají zaniknout. Co se týká sloučení Starého Města se Slováckou Slávií, byl prozíravý krok rodiny Valentů a města Uherského Hradiště. Nyní díky panu Zemkovi se stále udržuje slušný standard, v nynější době nadstandard. Je třeba za tím vidět i práci všech trenérů ve Slovácku. Sadílek, Kohút, Havlík, Nemrava, Reinberk, Daníček, Rezek, Kubala ve Slovácku, Trávník a Heča ve Spartě, Zajíc v Ostravě, Sadílek mladší v Liberci, Trmal v Portugalsku. Je to snad málo fotbalistů z této líhně? A kdo si může ve městě a z okolí, podobné velikosti, zajít na ligový fotbal na krásný stadion?

Z regionu pochází spousta osobností. Kterou z nich byste vyzvedl?
Z okresu pochází dost fotbalistů, kteří si zahráli ligu nebo hráli také v cizině. Všichni si zaslouží pochvalu, protože se vždycky k Uherskému Hradišti hlásili. Miroslav a Michal Kadlecovi, Lubomír Vlk, Zdeněk Jánoš, Miroslav Pauřík, Marcel Litoš a Zdeněk Ondra z Kunovic. Nejvíce se však zapsal Miroslav Kadlec, který kromě Vítkovic, hrál v Kaiselauternu v Německu spolu s kanonýrem Kukou a hlavně byl kapitánem nároďáku, když byl stříbrný na MS V Anglii. To se nezapomíná. Dále to byl Lubomír Vlk, který hrával v Portu v Portugalsku a také za národní mužstvo. Bohužel přišlo zranění, které jeho kariéru zhatilo. Je však úspěšným funkcionářem. A Michal Kadlec nejen bývalý reprezentant, ale pořád válí za Slovácko. Zdeněk Jánoš a Miroslav Pauřík, oba reprezentanti. Stačí? Koho si vážím já je také Libor Soldán. Kolik jen zápasů sehrál za Synot a potom za Slovácko. Kapitán několik let. Člověk, který měl důvěru, jak trenérů, tak i spoluhráčů. Když skončil, tak trénoval několik mužstev na okrese, kde předával a ještě předává své bohaté zkušenosti.

Co říkáte na kauzy v českém fotbale?
Já osobně pana Berbra nemám rád, za jeho výrok „Západ končí u Jihlavy, dál je to Asie.“ Vrcholná arogance tohoto člověka, pohrdání s fotbalisty a funkcionáři Moravy. Je to smutné, že v jeho okolí to věděli a nedělali nic. Vyšetřit a viníky potrestat, ale nestínat hlavy všem. V republice určitě bylo hodně dobrých a poctivých funkcionářů. Je třeba to rozlišit, kdo je vinen a kdo ne. Náprava je však nutná. Držím palce!