A ještě více obdivu k těmto chlapíkům cítím v nočních hodinách, kdy mne siréna sice vzbudí, ale většinou po chvíli spím klidně dál, zatímco oni se navlékají do někdy až 35 kilogramů vážící výstroje a společně s profesionály vyráží vstříc ohnivým plamenům či jiným katastrofám. Co mi však pořádně nikdy nebylo jasné, jak se dokáží tak rychle sejít a vyrazit. Proto jsem přivítala pozvání Jiřího Matláka, člena SHD Bor, a jeho kolegyně, starostky SDH Bor, Olgy Chvátalové.
Jiří otvírá bránu a já vstupuji do požární zbrojnice v Boru, kde stojí tři auta. Dvě cisterny a dodávka. „To prostřední je prvovýjezdová cisterna. Je v ní uložena veškerá technika potřebná pro hašení. Do ní se vejde šest lidí,“ spouští hasič a hned ukazuje vedle: „To je dodávka, to je jasný, ta slouží spíše pro převoz hasičů na různá školení, taky naši omladinu s ní vozíme na soutěže a tak,“ vysvětluje. Třetím autem vozového parku borských dobrovolníků je velká cisterna. V té se převáží voda, ale samozřejmě v ní nechybí potřebné hadice, plovoucí čerpadlo a motorová pila. Do ní se vejde pouze čtyřčlenná posádka.
Všímám si, že každé vozidlo má zásuvku a tou je připojené kabelem kamsi. „To je připojení na elektriku a vzduch,“ objasňuje mi Jiří. Procházíme dál přízemím a já vidím šatnu, která je plná skříněk a v ní hasičských obleků, na každé pak leží dvě hasičské helmy. „Každý máme ve výstroji dva obleky a dvě helmy. Ta těžká se používá ve chvíli, kdy je třeba do požářiště vyrazit s dýchačem. Menší helmy nosíme pak při ostatních výjezdech,“ ukazuje na skříňky Matlák. „Do výstroje patří samozřejmě také vysílačky, baterky a nářadí. Kluci často na sobě nesou až pětatřicet kilo a s tím se musí pohybovat po celou dobu zásahu,“ dodává Olga Chvátalová. Dostávám na potěžkání odlehčený oblek a moje ruka obratem lehce poklesává. Upřímně, v duchu se potím jen při představě, že bych se do něj měla obléct.
„A jak se tedy sejdete, jak víte, kdo pojede, čím se svoláváte?“ ptám se nedočkavě. Na Jirkovi je vidět, že ho moje nedočkavost docela dobře baví, ale má se mnou trpělivost. Popocházíme k velkému monitoru na zdi. „Naše jednotka má zakoupenou aplikaci FIREPORT. Je to prostě takové svolávací zařízení. Ve chvíli, kdy operační středisko, které je v Plzni, vyhlásí výjezd, na obrazovce se objeví místo, kam máme vyrazit, zároveň se všechny potřebné informace vytisknou na připojené tiskárně. Ve stejnou chvíli, kdy se zobrazuje informace na monitoru, dostáváme také SMS do svých mobilů. Kdo může na výjezd, obratem potvrzuje svoji účast přes aplikaci a vyrážíme do zbrojnice k vozidlům,“ vysvětluje mi.
Pořád nechápu, jak to mohou stíhat. „Do deseti minut od vyhlášení poplachu musíme vyjet. Ne 10 minut od doby, kdy dorazíme do hasičárny, ale od chvíle, kdy nám v mobilu pípne SMS. Mezitím se rozsvítí světla ve zbrojnici, auta se pak při nastartování automaticky odpojí od zásuvek, kterým jste se tolik podivovala, a tohle tlačítko automaticky otevře vrata,“ pokračuje ve vysvětlování mně laikovi. V tu chvíli se začne nahlas smát Olga Chvátalová a obratem na můj udivený pohled začne s líčením situací, jak se hrdinní maníci občas scházejí k výjezdu. „No tady u nás jsou už lidé z okolí hasičárny zvyklí na leccos. Kluci přibíhají v trenýrkách, pyžamu, bez ponožek, někdy i bosí, čas od vyhlášení výjezdu neúprosně běží, tak se ničím nezdržují,“ vysvětluje mi. Zajímavostí je, že vyhlášení výjezdu sirénou je v Boru možné pouze od 6 do 22 hodin, v noci si občané vymohli ticho. „Mrzí nás to, někdy máte prostě mobil ztišený nebo může být i vybitý, sirénu slyší víceméně každý, a pomoc od nás může potřebovat úplně každý,“ říká smutně Jiří Matlák. Borští hasiči jsou sehraný tým, každý týden mezi sebou uzavírají členové nepsanou dohodu, kdo bude v případě nutnosti na příjmu, kdo bude na dovolené mimo dosah a kdo bude mít jakou směnu ve svém hlavním zaměstnání. Prostě tihle chlapíci berou tuhle dobrovolnou dřinu neskutečně vážně a zodpovědně.
„A jak to tedy pak je dál, poté, co se sejdete ve zbrojnici?“ ptám se. Krom toho, jak už bylo řečeno, že si místní dobrovolníci berou na každý výjezd pravidelně obě helmy, raději si vždy berou i těžší obleky, neb je lepší být připraven na všechno. Vozidlo vyjíždí vždy minimálně ve čtyřech lidech. „Pokud bychom se čtyři nesešli, nejedeme, ale to se nám za posledních několik let nestalo,“ říká Matlák. Řidiči se říká strojník, ten pak při výjezdu obsluhuje auto, pouští vodu do hadic a také hlídá, co si kdo z vozidla bere za nářadí a další výbavu. Půjčování nářadí a výstroje je u velkých zásahů běžné, ale i to má svoje jasně daná pravidla. Při odjezdu z místa v autě musí vše sedět, vše musí být zpět v autě, jako tomu bylo při příjezdu, je na strojníkovi, aby vše opětovně překontroloval. Především musí sedět koncovky hadic, které si pro lepší orientaci každý hasičský sbor označuje barvou nebo jinou svojí značkou.
Velitel jednotky zodpovídá za průběh celého zásahu a nese za něj zodpovědnost. Po celou dobu je přes vysílačky v kontaktu s operačním střediskem v Plzni, získává aktuální informace a dle toho řídí celou akci. „Pokud bude zásah trvat deset hodin, budeme komunikovat 10 hodin. Operační středisko musí mít o všem přehled včetně informace, kolik lidí jede ve vozidle na zásah. Navíc je v propojení s policií a záchrankou,“ vysvětluje mi. „Co když bude systém přetížený, to se přeci může stát,“ napadá mne další otázka. „Zprávy chodí také automaticky do tabletů v autě, a navíc jakmile je přetížená jedna oblast, automaticky se komunikace přepne do další,“ dozvídám se. Velitel družstva u sebe nosí po celou dobu pravidelně dvě vysílačky, každá je naladěna na jiný kanál. Jednou udržuje spojení s operačním střediskem, druhou se svými muži, a pravidelně mívá i mobilní telefon. Již v autě cestou na místo zásahu se pak rozdělují úkoly, kdo co bude dělat. „Na místo události jezdí jen dobrovolní hasiči?“ ptám se dále. „Ani náhodou, na každou událost dorazí vždy profesionální jednotka, tady u nás na Tachovsku jsou to kluci z HZS Tachov a Stříbro. My prostě vyrážíme, někdy jsme na místě první a začínáme se zásahem, ale profesionálové jsou nám vždy v patách,“ směje se mému dotazu Jiří.
Uhašením požáru či odsunem od jiné události však pro hasiče čas strávený mimo rodinu či zaměstnání zdaleka nekončí. Po návratu na základnu je třeba doplnit pohonné hmoty, umýt techniku, vymýt a vyvěsit k usušení hadice, doplnit vozidla suchými hadicemi, doplnit lahve dýchačů, byly-li použity, dolít benzín do motorových pil a samozřejmostí je očista výstroje. Na praní obleků je v hasičárně speciální pračka, k samotnému praní se používá speciální prací prostředek obsahující impregnaci. „A máme zde samozřejmě taky sušičku obleků,“ ukazuje mi Jirka zvláštní skříň, kam se obleky po vyprání pověsí k vysušení. Výjezd pro ně končí zakódováním hasičárny, což je někdy až o dvě tři hodiny déle po návratu do zbrojnice.
Vyprávění o práci dobrovolných hasičů z Boru při mé návštěvě ještě zdaleka nekončilo. Zdejší jednotka je vedena v systému First responder. V případě, kdy není přítomna zdravotnická záchranná služba, jsou dobrovolníci vyškoleni k první pomoci při náhlých zdravotních zástavách krevního oběhu a dalších život ohrožujících situacích. SDH Bor čítá 14 členů, mezi nimiž jsou i 4 profesionální hasiči a jedna zdravotnice. Tahle parta hrdinů, jejichž řady rozšiřují konečně i mladší členové, vyhrála anketu Dobrovolní hasiči roku 2022. Pro cenu tehdy dojeli do Brna a radují se z ní dodnes. Nicméně není to jediné ocenění, které kdy získali. Školicí a společenskou místnost zdobí plná stěna pohárů a cen.
Rozdělení hasičských jednotek dle pravomocí už prostě nepobírám. „Nechám si něco napříště, tady jsem určitě nebyla naposledy,“ loučím se se sympatickým hasičem a milou starostkou. Pak se ale zastavím a kladu poslední otázku dne. „Co na to, že jste pořád někde pryč, a navíc často v ohrožení života a vlastně i jednou nohou v kriminále, říkají doma? Jak tolerují vaši absenci v práci?“ zajímá mne. „No co si budeme povídat, máme opravdu velmi tolerantní manželky. Já přijel z dovolené, auto plné věcí, cinkla SMS, tak jsem ženu zanechal s klíčky od auta a utíkal sem. Už si zvykla, ale jednoduché to nemá. Vážím si jejího pochopení,“ krčí rameny. „A v práci je to u nás jak u koho. Já dělám v Ideal Automotive na Nové Hospodě a moje vedení je opravdu velmi vstřícné a chápající. Pokud nedorazím do práce a donesu z města potvrzení o výjezdu, tolerují to, nikdo nic nevyčítá, nemám nejmenší problém. Jen musím upřesnit, že z práce neodjíždíme na zásahy, pouze pokud se kryje nástup na směnu s časem výjezdu, tak do práce prostě nemohu přijít,“ říká Jiří Matlák. „Ale jsou kluci, co jejich zaměstnavatelé tak tolerantní nejsou, a někteří dostali přímo i na výběr – hasiči, nebo my. To je pak těžká volba,“ dodává smutně.
14
1
Kondice
Dům a zahrada
Kafe
iReceptář
TN.cz
