Kliknutím zvětšíteHrad je postaven z kamenů, které se Janu Švecovi a jeho přátelům podařilo sesbírat na okolních polích. Je u něj také kamenný přístřešek s lavičkou, výklenková kaplička sv. Huberta, dva dřevění rytíři a část hradeb.
Na začátku našeho seznámení byl telefonát. A příslib, že mohu přijet. Po několika dnech se našla chvilka, a tak jsem vyrazil do Kváskovic, kde na mne „rytíř Švec“ čekal. Hned mi bylo vše jasné. U vrátek čekal člověk v černých kamaších, škorních, modročervené haleně, plášti a beranici. „Já jsem pán na Švecburgu,“ zaznělo do auta a mě bylo rázem jasné, že následující minuty budou plné zábavy i poučení.
Na hrad, jehož historie trvá teprve 16 let, je to pár minut. Necháváme auto Deníku na poli a stoupáme pěšinkou v poli a lesem k hradu. Tedy spíše hrádku. Během okamžiku jsem v pohádce. „Klidně si to tady prohlédněte, můžete všude. Jen dejte pozor, schody jsou přece jen úzké,“ říká Jan Švec a míří do malé místnůstky uvařit kávu.
Využívám jeho nabídky a vůbec se nesnažím krotit útok emocí. Vždy jsem obdivoval lidi, kteří dokáží něco zajímavého, ale postavit si vlastní hrad… A je úplně jedno, že tohle dílo znám z fotografií i z vyprávění jiných. Vlastní prožitek je k nezaplacení.
Švecburg a hradní pán Jan Švec
Sedáme si ke kávě a povídáme. Pochopitelně o hradu. „Původně to neměl být hrad, ale taková myslivecká věž. To byl můj sen. A tak jsem koupil tenhle lesík a začal budovat,“ vzpomíná na začátky Švec. Jako zedník neměl s praktickým řešením problémy. „Až postupem let se z toho stal hrádek se dvěma věžemi a dvěma malými místnůstkami,“ pokračuje.
Vlastníma rukama
Mnohem větší problém představovala doprava materiálu na místo stavby. Vše pěkně do teplých, beton míchat v zednickém karbu lopatou.
„Také jsem za den položil jen pár kamenů a šel zase domů. Ale je nutné ještě říct jinou věc – bez kamarádů, kteří pomáhali jak mohli, by to nešlo,“ vypráví. A také bez úředníků strakonické radnice. „Snažili se pomoci a celou věc brali s humorem a pochopením.“
Aby hrad splnil svoji funkci dokonale, byl v minulých letech svědkem nefalšované bitvy a dobývání. Jan Švec má i v tomto velké zkušenosti. Pokud jste totiž někdy zavítali na bitvu k památníku Jana Žižky u Sudoměře, mohli jste ho vidět jako obsluhu malého děla.
Čas u kávy příjemně ubíhá, když se najednou ozývají hlasy. Návštěva hradu, čtyřčlenná rodina z Písecka. „Vůbec jsme nevěděli, že tady taková krása stojí. Našli jsme to na internetu,“ svěřili se návštěvníci.
Švecburg a hradní pán Jan Švec
Jan Švec není překvapen. „Dost často přijdou třeba lidé ze Strakonic, kteří sem zavítali poprvé a vůbec o hradu nevěděli. Ale hlavně, že přišli,“ říká a návštěvníkům dává razítka na ruce a malé dárky. Tuhle proceduru zažijeme během dalších tří hodin ještě několikrát.
Mimochodem, o Švecburgu se ví i daleko za hranicemi Česka. Například na Taiwanu nebo v USA. I z těchto zemí si sem turisté našli cestu.
Přináší lidem radost
To, že je hrad otevřený celoročně 24 hodin denně, není náhoda. Jeho majitel a zhotovitel chce, aby dával radost i dalším lidem. I když někdy musí tak trochu se zatnutými zuby napravovat následky některých návštěv. Těch, které spadají do kolonky nežádoucí.
Ale i o tom hovoří Švec s úsměvem. Jako pravý šlechtic a pán hradu, který nese jeho jméno. Kdo mu ho ale dal?
„Kamarádi myslivci, kteří tady byli. Když se jednou lidé ptali, jak se jmenuje, řekli: No, přece Švecburg. A tak je to Švecburg.“
Sedíme v přístěnku, káva ubývá, řeči se vedou. Cítím… Ne, přímo všemi póry vnímám atmosféru klidu a míru, která mne obklopuje. Jé téměř hmatatelná. „Podívejte se sám. Jsme v ráji,“ uzavírá Švec a jeho slovům nelze vytknout ani to nejmenší.
14
1
Kondice
Dům a zahrada
Kafe
iReceptář
TN.cz
