Semněvičtí: Zatím máme barokní výsernici, fara se brzy stane místem setkávání

V navigaci hledá, po jaké silničce se z Horšovského Týna na Domažlicku dostat do nedalekých Semněvic. „Je to hodně zapadlá obec. Ale muž, za nímž jedeme, nový starosta a učitel dějepisu Antonín Kolář, tam koupil rozpadlou faru s pozemkem a chce místo oživit,“ povídá Ludmila Mathauserová. Je ambasadorkou programu Česko-německého fondu budoucnosti nazvaného Rok na hranici.

Cílem programu je, aby hraniční čára obě země nerozdělovala, ale spojovala. Zapojení lidé se proto snaží o co nejživější sousedství Čechů a Němců v příhraničních oblastech. Ludmila je jednou ze šesti dvoujazyčných nadšenců, kteří v rámci programu působí na obou stranách hranice. Má na starosti regiony Domažlicko, Západní Šumavu a přilehlou část Dolního Bavorska, v nichž se snaží pomáhat vzniku nových přeshraničních partnerství.

Díky občance a dějepisu děti pochopí, co se kolem nás děje, říká učitel roku

Do Semněvic se úzká cesta klikatí malebnou liduprázdnou krajinou. Vesnice leží na náhorní plošině, které dominuje kostel svatého Jiří. Vedle stojí zchátralá fara, obklopená rozlehlými pozemky s ruinami hospodářských stavení. „Chtěl jsem restartovat nějaký historický objekt a vdechnout mu nový život. Na biskupství mi doporučili několik starých far. Všechny jsem je objel a toto místo ve mně silně zarezonovalo,“ vzpomíná Antonín Kolář. Areál koupil před dvěma a půl rokem.

První rok působí ve vsi i jako starosta. Úřadování střídá s proměnou fary v kulturní, společenské a vzdělávací centrum, vyklízením dalších pobořených objektů a předěláváním pozemku na udržitelné hospodářství s ovocným sadem, sdílenou zahradou a políčkem.

Z jedné kupy zeminy a sutě zvedne vítr starý zažloutlý útržek novin s nápisem Westböhmen. Až do roku 1945 ve vsi totiž žilo převážně německé obyvatelstvo. To bylo po válce odsunuto a místo něj sem přišli hlavně sociálně slabí obyvatelé z vnitrozemí. Papírek přidá k dalším archiváliím, jež během obnovy nachází: dobový tisk, úřední dokumenty, osobní dopisy s pečetí.  

Do oprav dává všechny své peníze a podpírá to, co nejvíce hoří, tedy spíše padá: ztrouchnivělé podlahy, pobořené střechy. Kromě obnovy fary se snaží oživovat celou vesnici. Dokumentuje budovy, pozemky a okolní krajinu, aby měl podklady pro žádosti o dotace. „Občas ale narážím na odzbrojující neochotu něco měnit,“ vypráví.   

Kultura spojuje

V červenci tu uspořádal mezinárodní dobrovolnický workcamp. Přijeli i studenti z Jižní Koreje či Mexika a pomáhali zvelebovat faru i celou obec. Působí tu také studenti architektury nebo domažličtí archeologové a kutají v základech farní budovy. Objevují staré zdi původních objektů nebo střepy nádob ze 13. století.  

Při svém bádání objevil semněvického významného rodáka, česko-německého skladatele a sběratele lidových písní z Pošumaví Rudolfa Leberla, jehož proslavily kytarové skladby. Mathauserová a Kolář plánují, jak by se na faře mohli propojit čeští a němečtí sousedé. „Kontaktovali bychom nedaleké české a německé základní umělecké školy a uspořádali tu koncert jeho skladeb,“ přibližuje Mathauserová.

Šumavské pohraničí komunisté zavřeli. Místní teď památku zaniklých obcí obnovují

Starosta přitakává. „Kultura spojuje a vrací do míst život. Doufám, že i samotná fara se brzo stane místem setkávání lidí a dokáže jim nabídnout dostatečný komfort, teď tu zatím máme jen barokní výsernici. Ale elektřinu sem již zavádíme a voda bude následovat,“ říká Antonín Kolář a ukazuje na starý suchý záchod. Dodává, že začíná s rekonstrukcí tří místností v přízemí a dokončuje dva pokoje v patře.   

Koncerty se zatím snaží oživovat zdejší kostel svatého Jiří. Zvenku vypadá omšele, ale uvnitř překvapí bohatá a zachovalá barokní výzdoba. „Staráme se o něj. A komunisti naštěstí do kostela nechodili, tak ho ignorovali,“ vysvětluje semněvický kronikář Milan Pepo.

Ukazuje provaz od posledního zbývajícího zvonu, jímž chodí o svátcích vyzvánět. „A také umíráček,“ dodává.

Společně pak uvažují o vlastivědném putování pro obyvatele z obou stran hranice po zapomenutých kostelích. O společné aktivity již projevil zájem spolek německých rodáků z okolí Horšovského Týna.

Starosta se vrací na faru. Při loučení na otázku, zda mu obrovský pozemek s tolika ruinami nepřipadá bezútěšný a práce nekonečná, odpovídá: „Já to tu nemám na starost, ale na radost.“ 

Bude tombola, to se vám bude líbit 

Mathauserová míří ze Semněvic do Domažlic, kde se bude podílet na dalším propojování českých a německých sousedů. Má asistovat vznikající spolupráci atletického klubu z Horšovského Týna a německých atletů z bavorského lázeňského městečka Bad Kötzting. „Hodně lidí si myslí, že se česko-německý fond budoucnosti jen hrabe v minulosti. Ale jde nám hlavně o společnou budoucnost. Velký důraz klademe na mládež, vzdělávání a také sport, jenž je podle nás ideální k setkávání i bez znalosti jazyka té druhé strany,“ vysvětluje.  

Zleva: Šéf atletického klubu v Horšovském Týně Zdeněk Šilhánek, atletická vedoucí z Bad Kötztingu, ambasadorka Roku na hranici Ludmila Mathauserová a šéf atletického oddílu v Bad Kötztingu Alois BrandlZdroj: Deník/Zuzana Hronová

U domažlického stadionu potkává v družném rozhovoru v němčině jednatele „tejnského“ klubu Zdeňka Šilhánka a kötztinského šéfa atletů Aloise Brandla. Oba již mají s příhraniční spoluprací zkušenosti, Bad Kötzting je už dvacet let partnerem Sušice, sportovci z Horšovského Týna zase za pomoci programu Rok na hranici navázali kontakty s nedalekým městečkem Gleiritsch. Oba se probírají diáři a hledají akce vhodné pro společnou účast.

Narkomanům pomáhají dostat se ze dna. Cítí nevděk i zadostiučinění

Domlouvají se na říjnovém přespolním běhu v Bělé nad Radbuzou a plánují adventní sportovní víceboj završený společenským večerem v Horšovském Týně. „Takovéto akce budují komunitu. Bude i tombola, to se vám bude líbit, můžete vyhrát třeba daňka,“ usmívá se Šilhánek a pak si chvilku vysvětlují, co je tombola a pro jak staré děti by byla akce vhodná. 

Ludmila Mathauserová jim nabízí možnost pozvat na akce odborníka na jazykovou animaci, jenž pomocí her a zábavy naučí komunikovat malé Čechy a Němce mezi sebou. „Nejde jen o sport, ale i o propojení českých a německých dětí a jejich společné zážitky,“ vysvětluje.  

„Podobných akcí se účastníme již dvě desítky let, vždy to znamená pro obě strany obohacení. Malé děti se s vrstevníky rychle spřátelí, jazykové bariéry nejsou problém, vždycky se nějak domluví,“ říká Alois Brandl.