Sex v době koronarovirový zdá se bejt dobrej prostředek jak strávit tu hromadu času, co ho najednou je (tedy, určitě je to lepší, než si třeba číst). Různý glosy ze světa sice varujou, že necelej rok po pandemii přijde populační exploze malejch rozmazlenejch koronavírků, a tedy víc útoků na naše ušní bubínky, který jsou z nějakýho evolučně nedořešenýho důvodu uložený hnedle u mozku.

No, mě už hluk zas tak moc nevadí, o sluch jsem přišel v manželství, na nervy mi doktor předepsal pilulky, a tak, co se sexu  týká, tak si myslím, že zašít se v karanténě do ložnice s partnerkou je vlastně dobrej nápad.

Fajn, … jsou i jiný možnosti, třeba taková bolivijská vláda radí žvejkat proti koronaviru kokový lístky, což mi vlastně připadá taky hodně super, tedy určitě oproti pití kravský moči, jak to zas doporučují hinduisti, ale po probrání různých možností obrátím svou pozornost k manželce. Jak ale vodtrhnout její zmagnetizovanej pohled vod neúnavně se ponořující
jehly při šití roušek a dostat ji do ložnice?

Jdu se náležitě připravit a jako první mapuju cestu k ložnici vod haldy látky, která teď alespoň tlumí řev plačících ložisek šicího stroje. Hned narážím na zásadní nebezpečí. Dveře dětskýho pokoje. Jak je známo, děti v jakýmkoliv věku jsou překážka dospělé zábavy.

Vcházím do pokoje, abych nenápadně vytáhl klíč a mohl pak zvenku syna zamknout. Ten mi slavnostně oznamuje: „Tati, právě jsem měl první sex.“ „Supr,“ odvětím, a protože se dost vo svý děti zajímám, jak žijí,  …a jak se třeba jmenují, …a tak vůbec, chci se co nejrychleji zdejchnout, ale klíč nejde ze dveří vytáhnout, a jsem tedy nucenej pokračovat v rodičovský konverzaci: „Jo, a jak a kde, když seš doma?“ „To je přeci jasný, na For Story, to je taková on-line hra. Přišla za mnou modrovlasá elfka a vtáhla mě do svý chýše.“ „Jo, takže na internetu… Hele a je ti jasný, že někde na druhé straně u monitoru sedí tlustej chlápek, který tu tvoji elfku ovládá?!“ Syn na mě nechápavě kouká. „Jak tlustej chlápek?“ říká. No, na to, že mu v létě bude dvacet, tak vo těch nástrahách internetu nemá vůbec tucha. Konečně mám klíč v ruce a tak s chápavým úsměvem mizím z jeho pokoje.

Vracím se do kuchyně, zvuk šicího stroje utichl, říkám si, že se asi dostavila únava z práce a je tedy ta správná chvíle k přemlouvání na karanténní sex. Čeká ně překvapení. Uprostřed kuchyně stojí bytost jak z filmu Mars útočí, na hlavě pětilitrovou pet láhev s uřízlým hrdlem, silikónem si právě zalepuje poslední průduchy na krku. „Nechci vod tebe něco chytit, tak ode dneška se budem vídat jenom takto,“ říká zdeformovaný obličej skrz vypouklou stěnu láhve. Odhaduju, že má uvnitř vzduch tak na minutu a okamžitě měním svůj dnešní plán na plán B, a to přečtení si knihy.

Autor textu: Marek Baroš, M-klub - divadelní a programový dramaturg