Jsem zanícenej domácí kutil, tedy v případě, že si pod slovem zanícenej taky představujete tupou bolest, která nechce ven. Navzdory absenci těchto masochistických tužeb, se mi ale i tak podařilo po devíti měsících koupelnu dorazit.

Asi se ptáte, kam jsme chodili. Samozřejmě, že pod barák na zahradu. Naštěstí zimní vobdobí nebylo krutý a tak z narychlo udělanýho sedádka slasti, se nemusel zas tak často vometávat sníh. I tak ale bylo nutno vykonání potřeby podpořit navlečením několik vrstev kožichů (vzhledem k zálibě mé ženy ve střílení všech druhů šelem, jako jsou třeba králíčci, není u nás vo hřejivou kožešinu nouze). Dobře se voblíct bylo důležitý, protože jsem při výběru materiálu na prkýnko sáhl trochu bokem a svařil jej z traverzy. A tak se stávalo, že při neopatrný manipulaci s orgánem se mrazem přilepilo k odhalenýmu železu, vo čem byste ani v nejděsivějším snu nepřemýšleli, a i když jsou na Valašsku zimní noci hodně poetický, po prvním čekání na východ slunce jsem si s sebou už brával lihovej vařič.

Ve chvíli kdy začala karanténa a zavřeli nám hospody, přišel jsem vo to jediný krásný v mým životě - posezení u piva s kamarády. Nicméně, druzi ve chlemtu nelenili a hned po dvou dnech vynalezli skype hospodu, tedy on-line popíjení lahváčů a probírání důležitých věcí na dálku. Všichni mí druzi maj vovšem to životní štěstí, že jsou single.

„Až doděláš koupelnu!“ pronesla svým jemným hlasem motorový pily Žanda na můj nápad, že si skočím do vobchodu na pivo.

Tak těžce jsem přemýšlel snad jen vo svatební noci (kdy jsem hledal zdravotní výmluvy), ale jak se teď v karanténě, kdy jsem pořád doma, vyhnout dodělání koupelny, jsem nenašel. A tak už po týdnu jsem vobjevil ztracený dveře do místnosti, kde jsem v září kladivem vymlátil hajzlík a starý kachlíky a další mě neznámý věci, přičemž se mi podařilo rozšířit místnost vo dobrej metr krychlovej do všech stran.

Proklel jsem se, protože jsem si tím přidělal práci.

Ale nebyl čas hledat v mozku zbytky dopaminu, abych se povznesl nad takový drobnosti, jako jsou nerovnosti stěn, historií opominuté, a tudíž nevysekané staré dlaždice, popřípadě ze zdi ještě trčící volověný potrubí. Lepidlo společně s novou krytinou stěn překrylo všechno, i vypínač na světlo. Je pochopitelný, že se pak i samotná objímka na žárovku, trčící na drátech ze stěny, ukázala jako nadbytečnej doplněk chorého projektanta. Jen vodař Jiří, když přišel zapojit potrubí, uznale nad zabetonovaným odpadem pro umyvadlo pozvedl vobočí.

Přišlo slavnostní předávání stavby. I díky absenci lumenů, proběhlo vše hladce a Žanda mi na tyči jako poděkování podala ušitou roušku ze svejch starých spoďárů. Tak romatický gesto jsem vopravdu nečekal. Připadal jsem si jak hrdina knih z devatenáctýho století, kdy dívka svýmu milýmu věnovala kapesníček.

Mohl jsem si tedy na svý nádechový výtvory nasadit novej tlumič kyslíku a vyrazit do Teska pro bedny milovanejch lahváčků.

Autor textu: Marek Baroš, M-klub - divadelní a programový dramaturg