O ponorkový nemoci jsem měl pochyby, jestli to vůbec existuje, pak ale začala karanténa, no a já si řekl, že se nebudu holit, že budu takovej zálesák, podobně jako moje drahá žena, která se taky neholí, protože vyznává naturalismus a vobčas v noci se leknu jejího strniště na noze v domnění, že nám pod peřinu vlezla kuna.

Jenže v karanténě funguju dost nedobrovolně jako figurant. Žanda totiž s maratonsko-fanatickým zápalem šije roušky, a na mě je pak zkouší, a už po prvních dnech řekla, že bych se měl voholit, protože roušky pak dobře nepřiléhaj k obličeji.

Lživě tvrdím, že mi došly žiletky. Nepočítal jsem ovšem, že z koutu skříně vytáhne svůj starý depilátor. Pro ty neznalý, tak tato vražedná věc vytrhává chlupy i s kořenama a je to hodně sebemrskačská metoda cesty za krásou. Chytila mě pod krkem a probudila strojek k životu, ozvaly se zvuky rezavýho soukolí. Chtěl jsem namítnout, že to přeci nemůže myslet vážně, ale rentgeny v jejích očích mě přesvědčují o marnosti vzpoury, navíc drží můj krk dostatečně pevně, aby mohla být nějaká námitka vyslovena. Naštěstí ve chvíli, kdy se jako první chystá anektovat moji bradu, z depilátoru se zakouří a von chcípne jako vše živé, co se Žandě dostalo do ruky. Začínám se na ní koukat jinýma očima.

Před spaním si v ložnici prohlížím zdi, kam pověsila všecky svý myslivecké trofeje. Jeleni, daňci, medvědi, vlci, a říkám si, že hned ráno pro jistotu schovám její flintu. V noci mě probouzí tíže na hrudi. Žanda na mě obkročmo sedí, v ruce má loveckej tesák. Brousí ho dvakrát denně a je tak ostrej, že přeřízne vlas napodél. Loučím se se životem. Žanda, ale nepřešmikla mý hrdlo jedním tahem, ale celkem opatrně, až na tu půlku ucha, mě voholila.

Myslím, že ta ponorková nemoc je vážně mýtus.

Autor textu: Marek Baroš, M-klub - divadelní a programový dramaturg