Lidi jsou dneska na návštěvy vobzvlášt alergičtí, ale příjezd pošťáka je něco jinýho, vlastně se dá říct, že je to výjimečná událost. Do skafandru voháklá Žanda vyběhne ze dveří, na zádech zahradní postřikovač s dezinfekcí. Pošťák už je na tento rituál zvyklej, ruce, nohy i tělo má vobalený do strečky (takový ty tenký fólie) a když ho Žanda z bezpečný vzdálenosti sprchuje, roztáhne ruce a votáčí se jak na vobrtlíku.

„Copak jste nám dovezl?“ ptám se rozpouštějící se postavy. Žanda, asi dneska použila silnější roztok, protože strečka po poštovním hrdinovi snopkovitě stýká a von, co krok, nechává na zemi stopy slizu. „Mám tu balík pro, pro…“ votvírá zadní dveře dodávky, kde je dřevěná bedna nápadně připomínající rakev z westernovejch filmů.

„To je pro mě!“ z domu vybíhá stvoření zabalený do hidžábu, pro voči úzká štěrbina mi připomíná průzor tanku, jen s tím rozdílem, že tank nemá přes průzor navlečený mý potápěčský brýle.

Žena uklidňuje můj zmatek a rozpaky: „To je naše dcera.“ V hloubi mý vytěsňující paměti si matně vybavuju dobu, kdy jsem zakopával o jednorázovou plenu navlečenou do dlouhejch pančuch, jak pořád brečí a leze do mejch věcí. Podle těch potápěčských brejlí se toho moc nezměnilo.

Muž z útrob vozu volá: „Je to na jméno Tereza,“ a vytlačí bednu ven. Jde to relativně dobře, na zemi pod bednou je mokrej flek, po kterým bedna ven z auta přímo vyskočí. Podle dopadu je těžká. Chvíli si myslím, že tekutina je krev a uvnitř bedny nějakej upír s kolíkem zabořeným v hrudi, nevím, proč mě to napadlo, asi dík tomu, že na víku tý rakve je vypálenej kříž a pod ním nápis: „Společenství přátel posledního slova.“

Když víko vodskočí, docela si voddychnu. Uvnitř je jen M2 Browning, těžkej kulomet vo kadenci 500 ran za minutu a to, co teče z bedny je obyčejnej olej. Pošťák zkušeně zamumlá do roušky, že nám vod zítřka nechává balíky na hranici pozemku, nasedá do auta a mizí.

Autor textu: Marek Baroš, M-klub - divadelní a programový dramaturg