Nočním rychlíkem do Košic a pak hurá do Lvova
Vzpomínám si na svůj první lodní zájezd po černomořských přístavech. Bylo to v roce 1976 či 1977. Byl jsem tehdy požádán, zda bych nedoprovodil jednu skupinu CKM na zájezdu po černomořských přístavech. Byl to šibeniční termín s odjezdem snad za tři dny. V mladické nerozvážnosti jsem na tuto nabídku kývl a zakrátko jsem se vypravil nočním rychlíkem do Košic. Brzy ráno jsem u hotelu Palace přebíral svoji skupinu. Z Košic nás jelo asi pět autobusů. Autobusy nás vezly do Lvova, který je vzdálen od Košic asi 350 km. Vzhledem ke kvalitě cest zejména přes území Karpat trvala naše cesta prakticky nonstop více než 14 hodin.

Pozdě večer nás již vozidlo milice doprovázelo z okraje Lvova k budově vlakového nádraží, odkud jsme lůžkovým vlakem cestovali přes noc do Oděsy. V Oděse po okružní jízdě městem jsme odpoledne nastoupili na luxusní parník - „Těplochod Odessa“ a večer pak vypluli na širé moře.
První noc jsme vlastně nespali. Seznamovali jsme se s prostředím lodi, která pojmula asi 600 pasažérů a okolo 400 členů posádky. 

Východ slunce na širém moři
Doslova jsme nasávali tu vůni dálek a do této doby i nevídaného luxusu. Byl zde divadelní sál, kinosál, taneční sál, pošta, sauna, kadeřník, několik barů, na horní palubě bazén, tenisový kurt, stoly na stolní tenis- no prostě luxus. Loď byla postavena „na klíč“ v Anglii. V tom prohlížení utíkal čas velice rychle. Hluboko po půlnoci jsme se u barového klavíru a českých písniček nakonec prvně v životě dočkali východu slunce na širém moři. Byl to nezapomenutelný zážitek. 

Problém - bolavý zub
Tak plynuly dny na naší lodi. V noci jsme pluli, ve dne kotvili. Navštívili jsme tak města jako Soči, Novorossijsk, Batumi, Suchumi, Jaltu a mnohá další. Vzpomínám si, že jednoho z mých klientů v průběhu plavby, tuším v Batumi, velice rozbolel zub. Nastal problém. Vydal jsem se s ním do města hledat zubního lékaře. Došli jsme do zdravotního střediska, které bylo v jakémsi montovaném domě, který mi jen z dáli připomínal kralický kulturní dům. Vstoupili jsme dovnitř - dlouhá chodba plná čekajících pacientů.

Zařadili jsme se do fronty a čekali, kdy vyjde sestra, abych jí vysvětlil náš problém. Po chvíli se otevřely dveře a vyšel pacient. Když jsem jen nahlédl do ordinace, bylo mi jasné, že zde svého klienta ošetřit nenechám. Kdysi bedihošťský dentista pan Procházka měl ve srovnání s tím, co jsem stačil jen mezi dveřmi zhlédnout, supermoderní ordinaci. Vrátil jsem se tedy se svým klientem zpět na loď a šel za kapitánem lodi, se kterým jsem v předchozí večer strávil „kapitanskij užin“ a požádal ho o pomoc.

Posadil nás do své kapitánské kajuty, nalil stakan vodky a zavolal lodního lékaře. Ten si odvedl mého klienta do lodní ordinace, která byla vybavena špičkovou technikou od zubařského křesla přes gynekologické křeslo až po malý operační sálek. Mému příteli zub otevřel, vyčistil a bylo po bolesti. Vzpomněl jsem si tehdy na prostějovského železničního lékaře MUDr. Růžičku, který se jako lodní lékař několikrát plavil na zaoceánských lodích patřících tehdy ještě velice prestižní firmě Československá námořní plavba. Po zachycení SOS signálu ruské lodi stihl ruskému námořníkovi odoperovat ve zcela primitivních podmínkách slepé střevo. 

Vichřice o síle 7,5 ballů
Ale zpět na loď Odessa. Dny velice rychle ubíhaly, s prostředím lodi jsme se velice rychle sžili a užívali si ho. Když jsme se jednoho dne blížili už ve večerních hodinách do přístavu v Soči, rozpoutala se na moři silná vichřice. Pokud si dobře pamatuji – stupnice síly větru má 9 stupňů – ballů. Vichřice v onen večer měla sílu 7,5 ballů.

Vzpomínám si, jak v restauraci padalo nádobí, taneční páry na tanečním parketu tančily tak nějak do „kopce“, mně se dal do pohybu ledvinový kámen. Loď nemohla v přístavu řádně zakotvit. Členové posádky vysazovali vystupující pasažéry v příznivém momentu doslova vyhozením na pevninu do náruče námořníkům, připravených na molu a podobným způsobem za nimi vyhazovali jejich zavazadla. Obráceně pak zase noví pasažéři na loď „nastupovali“.

Tehdy snad mladická nerozvážnost či nezkušenost nám snad ani nedovolila domyslet, co by se mohlo stát. Považovali jsme náš parník za maximálně bezpečný. Bylo by těch příhod a zážitků za týdenní plavbu mnoho. I když jsem na svých cestách zkusil snad všechny druhy dopravy od turistiky až po letadlo, byla toto ta nejkrásnější (i když pracovní) dovolená v mém životě.

Autor textu: Václav Adam