Sušené ovoce pomáhalo přežít tuhé zimy
Ovocné stromy se zde sice pěstovaly, kam až lidská paměť sahá, ale ovoce pomáhalo přežít po staletí tuhé zimy všude tam, kde se moc nedařilo obilí. A kde není obilí, není chleba. Kde není chleba, je hlad. A o obilí bývala na kamenitých horských políčkách vždy velká nouze.

Sušírny na ovoce a lekvárně na švestková povidla
A tak stranou každého většího gruntu stávaly malé, snadno přehlédnutelné, přesto však zcela typické stavby – sušírně ovoce. Podzim co podzim v nich sušáři zakládali ohně, které po mnoho týdnů nevyhasly, a sousedé se scházeli se svou čerstvou úrodou, aby ji proměnili v komoditu trvanlivou, která vydrží několik let. Kde se pěstovalo víc švestek, tam bývala součástí sušírny i lekvárňa, samostatná pícka s měděným kotlem, ve kterém se smažila povidla.

Přebytky se daly výhodně zpeněžit a přinášely tak do místní ekonomiky založené na naturální směně, tolik potřebné hotové peníze. Až se sklonkem 19. století přišly se sušeným ovocem starosti, protože trhy ovládly sušené švestky z Bosny, kterým velikostí ani chutí ty valašské nemohly konkurovat.

Výroba kvalitní pálenky se rozšířila z Horního Vsacka
Valachovi tak pod stromy obtěžkanými bohatou úrodou vyvstala nutkavá otázka: „Kam s ní?“ Venkovanům se s problémem náhle přebývající úrody snažily pomáhat nově vznikající hospodářské spolky, které rozjely kampaň k propagaci výroby domácí pálenky. To samozřejmě neznamená, že dříve byl na Valašsku alkohol tabu. Kdepak, ten tu byl věčným společníkem hladu a bídy a jak vzpomínají pamětníci, „pilo sa v každéj chalupě“.

Po celém Valašsku se výroba kvalitní pálenky z ovoce rozšířila z Horního Vsacka až počátkem dvacátého století, jak dokládají rady takzvaných polních kazatelů, kteří o propagaci výroby kvalitních ovocných destilátů usilovali. Snažili se zkrátka přeučit místní pijáky, navyklé na kořalku či mnohde jen líh svařený s vodou, na konzumaci alkoholu kvalitnějšího. A Valach se po počátečním ostychu přeučil rád. Jen společné podzimní večery trávené se sousedy přebíráním sušícího se ovoce v sušírni vyměnil za rozjímání nad přípravou a hlídáním ovocného kvasu.

Renesance sušeného ovoce
A i když ovocnářství na Valašsku časem postihla ještě nejedna katastrofa a v mnohých rodinách hořely podzim co podzim líté boje, kolik úrody přijde do sušárny a kolik do bečky, sušené ovoce začíná znovu zažívat svou renesanci. A tak Valašskem opětovně začíná vonět sušené ovoce. Staré tradice se vracejí.

Autorka textu: Ivana Spitzer Ostřanská, historička Muzea regionu Valašsko