Paní Kotyzová, jak prožíváte současnou situaci?
Uvědomuji si její závažnost, protože patřím do té ohroženější kategorie, ale nepodléhám, respektuji všechna pravidla a snažím se zachovávat si dobrou náladu. Vnímám teď vysokou zodpovědnost nás všech a hlavně médií.

Je z Vašeho hlediska to téma, které nás nyní všechny tolik zneklidňuje, ve veřejném prostoru dobře komunikováno?
Vnímám, že většina lidí, kteří jsou osloveni, aby řekli svůj názor, se snaží nedělat paniku. Právě na to si všichni musí dávat pozor, protože jim naslouchají i lidé, kteří si nejsou schopni najít více zdrojů a informace si kritickým způsobem vyhodnotit.

Jsou moderní komunikační možnosti, kdy je člověk doslova atakován různými zprávami, výhodou nebo spíš nevýhodou?
Myslím si, že to je teď výhoda. Včera se objevily návody na šití roušek: ´Holky pojďte, šijem roušky!´ a dnes prohlásily textilky, že budou šít. Myslím, že bez tlaku zespodu by je to snad ani nenapadlo. Ta masa lidí, kteří začaly vyrábět ochranné pomůcky nejen pro sebe, ale pro druhé, to je něco fantastického! Připomíná mi to, jak jsme se spojili po výhře v Naganu.

Pomáháte firmám vytvářet a budovat značku. V čem spočívá tajemství dobré značky?
Úspěch spočívá v tom, že to, co o sobě říkáme, je pravda. Nikdo si nemůže říct: tak a teď začnu určitým způsobem komunikovat, nějak vypadat a nějak se chovat. Když činy, které vykonáváme, ve skutečnosti nebudou odpovídat tomu, co je sdělováno, ať už je to vlastní cestou, nebo tím, co o nás říkají druzí, nemůže to fungovat. To platí o lidech i o firmách. Protože značka se tvoří podle toho, jak s jednotlivými skupinami veřejnosti firmy komunikují, co jim říkají a jak se k nim chovají. Nezáleží jenom na tom, jaké je logo, ale také na tom, zda jsou čisté záchody nebo jak vedení přistupuje k zaměstnancům. A v neposlední řadě je zde produkt, ať už je to výrobek nebo služba. Protože i kdyby všechno vypadalo krásně, ale produkt nestál za nic, věrohodnost by firma rozhodně neměla. A platí to, i kdyby chyběla správná komunikace nebo chování.

Platí pro dobře fungující komunikaci různých organizací stejná pravidla jako pro komunikaci lidí ve zcela osobní rovině?
Ano. I pro nás je důležité zkultivovat naši komunikaci, dále to, jak vypadáme, jak se chováme a nakonec jaký je náš pracovní a vůbec lidský výkon, neboli co za námi jednou zůstane. Také je potřeba, aby všechno, co děláme, bylo poctivé, protože v momentě, kdy se ukáže, že je to umělé a falešné, lidé nám nebudou věřit a budou se od nás odtahovat.

Máte na svém blogu https://pavla-kotyzova.cz/ odvážné a sympatické motto: „Žít život ve vlastní režii“. Co to znamená?
Znamená to řídit svůj život vlastním rozumem a srdcem, nenechat se ovládat strastmi, nemocemi a věkem. Naslouchat druhým a respektovat je.

Co Vás osobně k tomuto přístupu přivedlo?
Často kolem sebe vidím ženy zralého věku, které mají pocit, že už jim život skončil. Právě s nimi jsem začala pracovat, abych jim pomohla dokázat, že právě zralý věk dává příležitost zamyslet se nad sebou, zastavit se a některé věci změnit. Většinou to začíná u komunikace a u osobního vzhledu, protože tam nejčastěji házíme flintu do žita. Jestliže si stejně jako firma dokážeme říct, co je smyslem toho, že jsem na světě, co se ode mě očekává a co můžu udělat pro druhé, stejně tak by měl člověk dávat najevo své poslání.

Lze „život ve vlastní režii“ aplikovat vždy? A platí to i v případech tak vyhrocených, v jakém jsme zrovna teď?
Život ve vlastní režii teď asi nemáme nikdo, neboť ho máme v režii toho koronaviru (úsměv). Ale záleží na každém z nás, jestli si zachováme všechny hodnoty a kvality včetně toho, jak zodpovědně přistupujeme k situaci, jestli si nasadíme roušku a podobně. To je odraz celé naší osobnosti. Když víme, co chceme a kam v životě směřujeme, tak máme život ve vlastní režii.

Co nám brání řídit se tímto doporučením?
Někdy je to lenost, někdy je to nezodpovědnost. Myslím si, že málokdy je to neznalost. Ale může se i stát, že lidé projdou nějakým těžkým zklamáním, nebo jsou ovlivněni výchovou v rodině. Mírou optimismu jsme samozřejmě vybaveni každý jinak a to vše hraje důležitou roli a dává chuť do života.

Přivedla Vás k té dnešní životní filosofii i nějaká osobní zkušenost?
Zažila jsem si své. Myslela jsem si, že když budu hodně pracovat, bude to smysl mé existence. Ale jakmile jsem se stala onkologickým pacientem, pochopila jsem, že život je o něčem jiném. Došlo mi, že mým posláním je ukazovat lidem, že ze všech malérů se člověk může vyhrabat, ale musí chtít. Samo se to nestane.

Může to současné období nouzového stavu pro nás být i přínosnou zkušeností?
Ano, když vidím, jak teď spolu doma rodiny hrají deskové hry, jak si povídají, tak mě to úplně dojímá. Při vší hrůze a strachu se lidé zastavili a zamysleli se nad tím, jak věci dosud fungovaly a jak by fungovat měly, aby to bylo ve prospěch všech kolem.

Za rozhovor poděkovala Helena Mráčková