Jméno získala podle hradu, který se v minulosti vypínal na jednom ze skalnatých vršků, které nás na naší cestě provázely.

Klenov je ale také hřbet nacházející se na severozápadě Vsetínských vrchů. Nejvyšším bodem celého hřbetu je vrchol zvaný Zámčisko s nadmořskou výškou 678 metrů.

Právě na něm lze najít pozůstatky skalního hradu Klenov, který poskytoval lidem v okolních sídlech útočiště už ve třináctém století. Na vrcholu se nachází také zajímavý asi sedmimetrový skalní hřib.

Po příjezdu na Bystřičku zaparkujeme hned za přehradní hrází u rozpadajícího se hotelu a vydáváme se po modré turistické značce do pořádného kopce.

Nejprve chatovou osadou, brzy ale již holinou s pozvolna se obnovujícím lesem. Počasí nám moc nepřeje, padá sníh a fouká fest. Ale stará pravda říká, že není špatného počasí, jen špatného oblečení.

Ještě, že mě Katka donutila vzít si raději zimní bundu, v softshellce bych klepal jistojistě kosu.

Nadmořskou výšku nabíráme na poměrně krátkém úseku a sklon cesty se záhy snižuje. Kdyby bylo hezčí počasí, stezka by nabízela jistě krásné pohledy na zaoblené beskydské kopce a určitě i dále až na Slovensko.

Ještě, než vstoupíme do smíšeného lesního porostu s převahou buku, míjíme po pravé straně zajímavý skalní útvar zvaný Havránka. Pískovcové a slepencové skály zde dosahují až dvacetimetrové výšky a táhnou se v délce více než sto metrů.

Zvětráváním zde vznikly různé římsy, výklenky i bizarní tvary, například skalní okna. Po většinu trasy se pohybujeme v přírodní rezervaci Klenov ochraňující vzácné druhy rostlin i živočichů. Po celé trase se v lese objevují větší či menší skalní útvary porostlé mechorosty a kapradinami.

V jižní části přírodní rezervace míjíme vrchol Zámčisko, od něhož se směrem na západ táhnou Jazévky, úzký skalnatý hřeben opředený mnoha pověstmi a bájemi o pokladech a zdejších zbojnících. My ale míříme dál po modré a záhy již opouštíme přírodní rezervaci.

Krátkým sestupem se dostáváme do sedla Bátrnka. Díky ochráncům přírody zde byla prohloubena původní mokřina, která je domovem různých druhů obojživelníků i bezobratlých.

K odbočce ke Svantovítovým skalám je to jen pár set metrů. Ty jsou naším cílem, ale než k nim odbočíme, vydáváme se ještě dále až do místa zvaného Pod Vršky.

Tady u nově zbudovaného přístřešku jsme v nejvzdálenějším místě našeho nedělního putování. Fouká zde docela silný vítr a ledové jehličky bodají do tváří. Vracíme se tedy na odbočku ke Svantovítovým skalám.

Informační cedule jasně říká, že skalní útvar najdeme asi půl kilometru odtud a dovedou nás k němu trojúhelníky na stromech. Zkoumáme snad všechny okolní stromy, ale po značkách ani památka. Vydáváme se tedy lesní pěšinou východním směrem.

Záhy v mapě zjišťujeme, že jsme z cesty vedoucí ke skalám lehce sešli, ale nevadí. Kroky nás vedou trochu dobrodružnější trasou přímo na vrchol Svantovítových skal.

Díky napadenému sněhu není ale dobře patrné, kam člověk v kamenném moři šlape, tak velmi opatrně skaliska obcházíme a vracíme se na původní správnou trasu.

Skály pojmenované po slovenském bohu Svantovítovi jsou od roku 1999 přírodní památkou. Největší skalní útvary tady dosahují asi dvanáctimetrové výšky a slouží i k horolezeckému výcviku. Ty největší z nich nesou názvy Ploutev a Svatka a podobně jako u dalších zdejších skalních útvarů se i k nim váže celá řada valašských lidových pověstí.

Škoda, že není lepší viditelnost a trochu tepleji. Prsty na rukou a nohou mě lehce mrznou, a tak se vydáváme zpět k Bystřičce.

Zpátky je to většinou z kopce, postupujeme tak o něco rychleji a za slabou třičtvrtěhodinku jsme u přehrady. Ještě pár záběrů z přehradní hráze a všichni tři spěcháme do tepla auta.

Jak už to tak na našich posledních výletech bývá, i tentokrát máme v nohách poctivých deset kilometrů a k tomu slušné převýšení.

U Kessynky je těch kilometrů samozřejmě asi třikrát více, po únavě však není v jejím případě ani zmínky.

Karel Machyl