V kronikách valašských obcí se dochovalo několik popisů tohoto starobylého obyčeje. Například v pamětní knize Bystřičky je na počátku 20. století popisován takto: „Zéšlo sa kŕdel (houf) chlapců. V rukách držali párů prútků březových, dřínových lebo iných – tatarů nebylo – a chodili od chalupy k chalupě.“

Hlavním prvkem tohoto obřadu bylo odjakživa mrskání rostlinnými omlády, jejichž prostřednictvím se na mrskanou osobu měla přenést svěžest a zdraví mladého proutku či větvičky. Jak vyplývá ze zápisu, nebyly dříve na Bystřičce obvyklé ani větvičky jalovce, ani spletené vrbové pruty, kterým se v našem regionu nejčastěji říká tatary nebo korbáče, nýbrž různé větvičky – například březové či modřínové, další zdroje uvádí z Valašska také rákosky či kořen lékořice.

S mrskáním nejen na Bystřičce „začli už od půlnoci a než to všecko obešli, bylo ráno. Vyšlahali všem robkám v domě, aj děťom, gazděně nájprv. Aby prý nedostaly prašiviny.“ Na Valašsku se totiž věřilo, že mrskáním mladými pruty se zabrání „oprašivění“ a vůbec kožním chorobám. Dokládají to i různé básničky, které se v našem regionu při pomlázce říkaly: Neboj ty sa moja milá, neboj ty sa metličky, aspoň ti neoprašivjá, tvoje pěkné nožičky. Metlička a jaloveček, to je dobré koření, to pomáhá každéj cérce od všeckého bolení.

Chlapci bývali za pomlázku obdarováni malovanými vajíčky. Na Bystřičce „cérky chlapcom dávaly po dvuch vajíčkách obarvených červeně aj ináč. Nekeré bylo aji voskem popsané: ‚To vajíčko malované od Anežky darované‘, ‚Veselé (požehnané, šťastné) velikonoce‘ nebo ‚Tata veze, mama tlačí, vezou šmigrúst na tragači‘.“

VIRTUÁLNÍ PROHLÍDKA VÝSTAVY KRASLIC

Voskem malovaná velikonoční vajíčka můžete obdivovat na výstavě Rožnovská kraslice a výšivka na vsetínském zámku. Vzhledem k ochranným opatřením je sice výstava momentálně nepřístupná, prohlédnout si ji ale můžete alespoň virtuálně na webu www.muzeumvalassko.cz.

Autorka textu: Milada Fohlerová, etnografka Muzea regionu Valašsko