OD PLOŠTINY K PRLOVU
Po tragickém vypálení pasekářské osady Ploština na Vizovicku se pozornost velitelů SS obrátila k třicet kilometrů vzdálené obci Prlov. O jeho obyvatelích měli Němci již dlouhou dobu podezření, že jsou ve spojení s partyzány a aktivně jejich činnost v okolí Vizovických vrchů a na Vsetínsku podporují. Jejich obavy byly opodstatněné. Na pomoc partyzánům vzpomínal tehdy devítiletý Bohuslav Žák z Prlova:

„V noci, když jsme spali, vzbudil mne šum, věděli jsme, že vedle v místnosti jsou mužské hlasy, ale neviděli jsme je. Mamka pro ně pekla, opravovala jim šaty, na jaře 1945 tam byl nějaký shoz zbraní, u nás to bylo uloženo doma.“

Potvrzení partyzánského působení v okolí Prlova se k velitelům SS dostalo z nečekaného zdroje. Němcům se podařilo dostat do léčky a zatknout mladého partyzána Aloise Oškeru, který po tvrdém výslechu, mučení a falešném slibu, že díky udání zachrání svoji rodinu, prozradil vše o partyzánských jednotkách a jejich podporovatelích v Prlově.

Den před tragédií byli ještě do obce vysláni provokatéři z jednotky „Josef“. Několik příslušníků z této sudetoněmecko – slovenské jednotky se vydávalo za dezertéry, kteří chtějí přejít frontu nebo se přidat k partyzánům. Během své akce získali důvěru Oldřicha Kováře, který jim přislíbil pomoc při jejich kontaktování a potvrdil tak napojení na partyzány. Oldřich Kolář za svoji ochotu zaplatil druhý den životem.

TADY BYCH CHTĚL BÝT HROBNÍKEM, TO BY BYLO PRÁCE
V pondělí 23. dubna 1945 byl Prlov obklíčen asi šesti sty muži. Nechyběli členové zlínského, vsetínského a vizovického gestapa, jednotka maďarských četníků a příslušníci jednotky „Josef“. Pamětník Bohuslav Žák si ze začátku zatýkání vybavuje i chvíli, kdy viděl naposledy svého tatínka:

„23. dubna ráno mě taťka vzbudil. Vedl mne k oknu a říkal: "Podívej se."  A náš dům byl obklíčen. Okolo domu už byli vojáci. Táta musel jako chovatel odvádět mléko, tak odešel do sběrny s konvicí s mlíkem a už se nevrátil. Tak jsme věděli, že může být asi zle. Zůstali jsme jako čtyři děti doma.“

Ve vesnici probíhalo bezohledné rabování a loupení. Všichni muži starší patnácti let a některé ženy byli odvlečeni do místního hostince Antonína Ondráška. Zde probíhali výslechy a vyšetřování. Někteří Hlinkovci se bavili na úkor zatčených krutými posměšky: „Tady bych chtěl být hrobníkem, to by bylo práce.“

NIKDO NEPROMLUVIL
Do hostince byl přiveden i zatčený Alois Oškera, který prozradil Prlov jako partyzánskou buňku. Oškera obcházel zatčené, označoval partyzány, jejich pomocníky a odsuzoval je tak k jisté smrti. Poté se rozjela série krutých výslechů, psychického a fyzického týrání. V obecní kronice se píše:

„Výslech v hostinci pokračoval esesáckými metodami. Občané shromážděni v sále byli postaveni do řad poděl stěny a slyšeli stále stejnou řeč: „Kdo by věděl, kde a u koho se partyzáni ukrývají, zachrání sebe i svoji rodinu, jinak…! Podíval se směrem k protější zdi, kde stál kulomet! Po krátké poradě zaznělo..  „Všichni ke zdi vy psi,“ esesman stojící u kulometu natáhl spoušť, a to cvaknutí zařízlo se každému do týla.“ Nikdo z přítomných o partyzánech a jejich pomocnících nic neprozradil.

Kruté výslechy v Prlově vedl Walter Pavlofski a Kurt Werner Tutter. Walter Pavlofski, rodák z Horního Benešova, nebyl za své činy během 2. světové války nikdy odsouzen. Zemřel ve věku 87 let.

Kurt Werner Tutter pocházel z rodiny pražských Němců a po válce se dostal před soud v Bratislavě. Byl však souzen pouze za spoluúčast při výcviku jednotky „Josef“. V roce 1952 byl propuštěn a s příslibem spolupráce s STB a krycím jménem Konrad II. opustil Československo. Kurt Werner Tutter zemřel v Bavorsku v roce 1983.

PRLOVSKÁ TRAGÉDIE
Obyvatele Prlova, které Alois Oškera označil jako pomocníky partyzánů, Němci zaživa upálili v hořících domech. Z patnácti lidí vehnaných do hořících stavení se zachránil jediný. Mezi zabitými byli i Bohuslav a Terezie Žákovi, rodiče pamětníka Bohuslava Žáka. Ten na tragické okamžiky svého dětství vzpomínal takto:

„Tak jsme se pokusili s Antonínem hledat moje rodiče. A hledali jsme. To byly ostatky lidí, kteří tam byli upálení. U taťky se nám podařilo pod jeho tělem najít kousek neohořelé látky od vesty, a ten vzorek látky jsme znali já i Antonín, tak jsme měli jistotu, že to byl taťka. Teď jsme se pokusili najít maminku a tam to bylo horší, tam nezůstalo skoro nic. Akorát jsme našli na jednom místě menší kovovou sponu, kterou nosila ve vlasech, tak jsme usoudili, že by to mohla být ona.“

Alois Oškera usvědčil i tři partyzány - Antonín Ondrášek, Tomáš Heto a Leopold Štach byli oběšení na jabloních mezi obcemi Bratřejov a Pozděchov. Zbytek zatčených lidí z Prlova bylo odvedeno do nedalekého Pozděchova a poté propuštěno. Zabit byl i Jiří Turýn z Prlova, který dostal za úkol odvést dobytek z vydrancovaných domů do ubytoven německých jednotek ve Vizovicích. Jeho tělo společně s tělem Aloise Oškery a jeho rodiny se našlo v hromadném hrobě na zahradě vizovického zámku.

Autor textu: Jan Horejš, Paměť národa Střední Morava