Důmyslně ukrytý bunkr pod světnicí vedle chléva nesloužil pouze jako jednorázová skrýš. Panoval zde čilý partyzánský ruch. U Juříčků byla vysílací stanice vysílající pod názvem Gloria, rozmnožovací tiskařský stroj, zásoba zbraní a munice, a hlavně lazaret pro zraněné a nemocné partyzány. Těch se osudného rána 3. dubna 1945 nacházelo v úkrytu pod mlýnem celkem pět. Šestým byl jejich ošetřovatel Oldřich Bláha, který po válce vzpomínal:

Němci začali odhazovat desky z hromady, jíž bylo maskováno okno bunkru – to jsme věděli, že je zle. Pak spustili oknem desku, na jejímž konci byly upevněny tři granáty. Jejich výbuchem byl vyražen vchod – dřevěná dvířka maskovaná krmítkem pro kozu. Kryt byl odhalen, musili jsme ven!“

Nacisté do této akce nasadili ozbrojené příslušníky ze stíhacího oddílu a členy oddílu ke zvláštnímu použití z Rožnova pod Radhoštěm, Valašského Meziříčí a Hošťálkové. Pod velením kriminálního rady brněnského gestapa Huga Römera byla zapojena i zhruba stovka brněnských a zlínských členů gestapa. Jejich počínání při ničení domova musela přihlížet celá Juříčkova rodina, která byla vyvedena se svázanýma rukama za krkem ze mlýna - hospodářova manželka Františka, devatenáctiletý syn Jan, šestnáctiletá Františka, čtrnáctiletá Marie a samozřejmě i zbitý a pomlácený hospodář Jan Juříčka. Výpověď svědka Josefa Martince je zapsané ve školní kronice obce Leskovec, v kronice se píše:

„Jeden esesman ze vzdálenosti asi 20 m střelil z pancéřové pěsti přímo do okna bunkru, které bylo zazděno, a ještě zamaskováno bukovými fošnami. Tato rána způsobuje takovou detonaci, že část krytiny se sesypala a ostatní popraskala. Jiní střílejí do všech oken a dveří do každého otvoru celého domu.“

Dvěma partyzánům, z celkové počtu šesti ukrytých členů osazenstva bunkru, se podařilo v nastalém zmatku a kouři nepozorovaně proběhnout až k půlmetrovému betonovému potrubí. Zde se Vasil Lavriščev a Konstantin Kalabalin ukryli a ve studené vodě přečkali šestnáct hodin. Poté se opět zapojili do dalšího partyzánského boje. Vasil Lavriščev padl 3. května 1945 při osvobozování Vizovic. Konstantin Kalabalin byl po válce odvezen do Ruska, kde byl s největší pravděpodobností popraven NKVD.

Partyzáni Alexandr Kotlarov a Sergej Sorokin se pokusili z obklíčení prostřílet a dostat se do bezpečí. Proti mnohanásobné palebné přesile, ale neměl ani jeden z nich naději na záchranu života. Odbojáře Oldřicha Kaňoku a již zmíněného ošetřovatele Oldřicha Bláhu ale kouř a střelba z jejich úkrytu nedostala. Na nátlak gestapa vyzýval zbědovaný a pomlácený majitel usedlosti Jan Juříček zbylé muže k opuštění bunkru: „Chlapci, jste-li někdo naživu, pojďte ven, je to marné!“

Z hořící usedlosti vyšel pouze ošetřovatel Oldřich Bláha.

Po utichnutí střelby se musel do zakouřené, hořící usedlosti společně se synem hospodáře Janem pro odbojáře Oldřicha Kaňoku vrátit. Bláha vzpomínal takto:

„Vběhl jsem do chléva, plného čpícího kouře a narazil jsem na mrtvolu Oldřicha Kaňka. Byl bledý, pravděpodobně se zastřelil – prohlašoval vždy, že se živý do rukou Němcům sám nikdy nevydá. Vytáhl jsem ho ven i s Janíčkem, synem hospodáře, který měl tvář oteklou a po zachroptění skonal, zřejmě zadušen plyny.“

Celá tragická událost v obci Leskovec ze dne 3. dubna 1945 měla smutný konec v okamžité popravě Jana Juříčky a posléze i zbylých členů jeho rodiny, na kterou vzpomíná na stránkách školní kroniky svědek Josef Martinec:

„A konečně zní poslední rozkaz: „Přiveďte ihned obyvatele tohoto domu! A tak přicházejí členové Juříčkovy rodiny. Poslední bolestný výkřik a tři jednotlivé rány zakončují rodinou tragédii.“

Od vypálení Juříčkova mlýna a zavraždění jeho obyvatel uplynulo tento rok sedmdesát pět let.

Jan Horejš