Zpodobnění čertů se v průběhu věků měnilo – ve středověku měl převážně podobu zvířete, zejména kozla, později nabýval spíše lidského vzezření a blížil se představě padlého anděla.

Na jižním Valašsku – v obcích Hornolidečska a Valašskokloboucka dodnes v mikulášských družinách obcházejí postavy čertů, u nichž se snoubí prastaré pohanské prvky s křesťanskou symbolikou. Zdejší čerti bývají obvykle oděni do kožešinových obleků, šitých nejčastěji z ovčí, ale i kozí či králičí kůže, a na hlavě mají připevněny beraní, kozí, volské či kravské rohy. Některé masky mají prostřižené otvory očí a úst lemované červeným plátnem, dlouhý nos a vyplazený jazyk, což mělo symbolizovat vitalitu a pohlavní sílu. Dalšími starobylými magickými prvky byly: ježovina (kůže z ježka), jež měla dodat sílu a zdraví, a sláma, symbol hojnosti a plodnosti. Ježovinu měli čerti připevněnu na těle, nebo na dřevěných vidlích, které s sebou při obchůzkách nosili, a snažili se jí popíchat především mladá děvčata, ale i další osoby, aby se na ně přeneslo zdraví. V poslední době se ježovina z masek vytrácí, nebo není z hygienických důvodů aktivně využívána. Rovněž sláma, z níž měli čerti vyrobené sukně, ocasy nebo jí měli obalené nohy, pomalu mizí a zůstává jen u čertů z Nedašova. Archaickým rituálem spojeným s figurami čertů je dodnes obřadní hlučení, jež mělo zahánět škodlivé síly, které měly v dobách dlouhých nocí převahu, a jehož bývá dosaženo desítkami zvonců, kterými jsou čerti opásáni.

V křesťanském významu jsou čerti v mikulášských průvodech protipólem postavy svatého Mikuláše, jenž je personifikací dobra a štědrosti. Zastupují zde temné, zlé síly, které tento křesťanský světec zkrotil a jsou tak symbolem překonaného pohanství.

Milada Fohlerová, etnograf Muzea regionu Valašsko