V průběhu let změnila kromě původního sídla na meziříčském náměstí také několikrát svůj název, organizaci výuky a způsob vzdělávání.

Po „provizorním“ začátku výuky znamenal pro školu příchod ředitele Franze Rosmaëla změnu ve kvalitě výuky, rozšíření učebních plánů i dílen.

Přibližně dva roky od vzniku školy se výuka ustálila ve sdílených prostorech s gymnáziem, a to ve třech odděleních – truhlářském, soustružnickém a řezbářském. Podmínkou pro výuku žáků ve specializovaných dílnách, která trvala tři roky, byla roční základní příprava, ve které se žáci naučili základům rýsování a dalším základným znalostem.

Od roku 1880 se stala součástí školy (pod novým názvem) Uměleckoprůmyslové školy pro dřevařský průmysl C. k. ministerstva obchodu ve Valašském Meziříčí také Živnostenská pokračovací škola průmyslová, která poskytovala možnost následného večerního vzdělávání jazyka, aritmetiky a kreslení v prvním úseku studia a „živnostenského vyučování“ pro praktické působení či účetnictví v úseku následujícím. Školu mohli navštěvovat kromě bývalých žáků odborné školy jiní živnostníci.

Činnost „denní“ školy se po prvních letech ustálila s cílem teoretické výuky, praktická činnost žáků na zakázkách, která byla také jejich výdělečnou činností, se dostala do pozadí, a škola začala zprostředkovávat zakázky pro absolventy – stolářské mistry ve Valašském Meziříčí a Krásně.

Počátkem 80. let 19. století mezi ně patřili například Adolf Růžička, Alexander Procházka, Jan Zahradník nebo František Čermák, kteří často zhotovovali nábytek podle návrhů pedagogů, kteří byli také řemeslníky.

Pokud vás začátky odborné školy a jejich žáků či absolventů zaujaly, v letošní sezoně bude v zámku Lešná u Valašského Meziříčí k vidění výstava návrhů nábytku od Adolfa Růžičky, která návštěvníkům představí listy z nabídkového alba Růžičkova stolařství pocházející z počátku 20. století.

Andrea Mrštinová, historička Muzea regionu Valašsko