Otužilkyně a instruktorka Petra Pohl: Ve všem, co dělám, chci nacházet rovnováhu

Jak jste se dostala k tak zajímavému povolání – tréninku plavání dětí? Kdo nebo co vás k tomu přivedlo?
K mému povolání mě přivedl můj koníček. Sama jsem totiž závodně plavala a od svých 16 let jsem tak vypomáhala v plaveckých klubech s dětmi, co začínaly plavat. Upřímně mě nikdy nenapadlo, že se mi mé hobby stane i povoláním. Vystudovala jsem totiž obor zdravotní všeobecná sestra a na vysoké jsem pak absolvovala v oboru radiologický asistent. Ve dvaadvaceti jsem se ale vydala cestou podnikání a vítr mě zavál do Ostravy. Tam jsem chvíli vedla i klub ploutvové plavání.

Poté jsem si dala pauzu a odjela do zahraničí. Po návratu zpět do Čech jsem otěhotněla a v této fázi také začala přemýšlet, co bych potom mohla dělat. Ptala jsem se sama sebe, co umím, a kde bych se mohla realizovat. Myšlenkami jsem utíkala zpět k plavání, a tak jsem si dodělala kurz instruktorky plavání. 

Začínala jsem zprvu s pár dětmi, pořád jsem to brala jako hobby, doplněk k rodičovské dovolené. Jenže zájem o hodiny plavání rostl, a tak se z hobby stalo povolání. Dnes už s celým týmem trenérek vedeme plavecké školy v Prostějově i v Olomouci a trénujeme nejen soukromé lekce, ale vedeme kurzy i v mateřských školách.

Petra Pohl - instruktorka plavání a nadšená otužilkyněZdroj: se souhlasem Petry Pohl

Jak staré děti trénujete a co je na trénování nejtěžší?
Trénujeme děti od 3 do 14 let. Nejtěžší je získat si důvěru těch nejmenších dětí, které se poprvé setkávají s kroužkem, kde jsou bez maminky a přeci jen je to voda. Je logické, že děti mají větší strach, než v jiném typu zájmového kroužku. Navíc, když jejich nejdůvěrnější osobu, maminku, najednou zastupuje trenérka. Snažíme se, o co možná nejindividuálnější přístup ke každému dítěti. Je skvělé vidět pak děti, jak se sami zlepšují a překonávají svůj prvotní strach z vody, ať už jde o potápění, plavání a vůbec cokoliv.

Co vás na vaší práci nejvíce těší a naplňuje?
Naplňujeme mě radost dětí ve vodě, pozitivní zpětná vazba rodičů, že jsme to zvládli, a že jejich dítě už se nebojí, nebo zlepšilo styl, plave samo a podobně.

Víte, běžně se k nám do kurzů hlásí i děti s blokem vejít vůbec do vody. A tak je pro mě osobně obrovské zadostiučinění a veliká radost, když zvládneme s dítkem za pár týdnů pokroky a začne s námi plavat a má z vody radost.

Petra Pohl - instruktorka plavání a nadšená otužilkyněZdroj: se souhlasem Petry PohlRáda se otužujete. Zmínila jste, že vás k otužování přivedla jedna z vašich kolegyň z plavecké školy Sporťák. Jak dlouho se již otužujete a jak jste začínala?
Ano, je to tak. K otužování mě přivedla kolegyně, a to před dvěma lety. Navrhla mi to poté, když viděla, že bývám často nemocná (běžná nachlazení). A tak jednou téma otužování nadhodila v plavecké šatně, prý abych to zkusila.

Hodně jsem o tom vnitřně přemýšlela a vyhodnotila si svá častá onemocnění tím, že toho na mě prostě bylo moc, zkrátka stále v jednom kole. Řekla jsem si, že je možná čas udělat něco ve svém životě jinak, přehodit výhybku ze stereotypu na něco nového.

A tak jsem sedla do auta a jela na Tovačov, kde měl zrovna trénink oddíl dálkového a zimního plavání DZP Haná Prostějov. Voda měla tehdy 16 stupňů, což pro mě nebyla ještě žádná katastrofa, i díky tomu, že jsem dříve plavala a závodila na volné vodě. Pak přišly další týdny, kdy teplota vody pomalu klesala až k nule, kdy se k rybníku chodilo se sekerou. (smích)

Hodně mi pomohl v začátcích právě kolektiv otužilců z DPZ Haná. Říkali mi, vydrž a dýchej. Krásně zafunguje i vůle, psychika, prostě jste najednou tady a teď. Často si říkám, že není problém tam vlézt, ale vylézt a umět se zahřát vlastní fyzickou aktivitou (cvičením), a pak to teprve má své grády a ten pocit je neskutečný. Tak neskutečný, že začnete být na otužování závislí. (smích)

Během vašeho těhotenství jste v otužování pokračovala. Jak na to reagovalo vaše okolí?
Už znám své tělo, takže vím, jak reaguje nejen na otužování. Záleželo hodně na mém fyzickém pocitu, jak to zrovna ten den bylo, ale do osmého měsíce jsem chodila dvakrát až třikrát týdně, vždy na chvilku. Nikdy jsem do vody nešla sama, vždy to probíhalo pod dohledem další osoby.

Okolí asi koukalo, někdo obdivoval, jiný se udivoval a samozřejmě ten dotaz asi měl každý minimálně v hlavě - co na to miminko. Vše jsem ale konzultovala dopředu se svým lékařem, a jelikož jsem zdravá a těhotenství probíhalo ukázkově, tak jsem to neměla nijak zakázané. Určitě bych ale nedoporučovala, aby někdo s otužováním začínal v těhotenství.

Podporu jsem cítila i ze strany svého partnera, který mi věří a ví, že bych nedělala nic, co by bylo za mou hranici. Naopak rád mi dělal doprovod.

Co je Vaší další metou, snem do budoucna?
Žiji život, který mě naplňuje, těším se z každodenních radostí. Mým cílem je být především dobrou mámou a předávat zkušenosti a podporovat své děti na cestě, kterou si samy zvolí. Ráda bych dál pokračovala na vylepšování metod trénování dětí v plavání i aktivity pro ně, například příměstské tábory. Ve všem, co dělám chci nacházet rovnováhu.

Jak relaxujete?
Relaxuji sportem a samotou. Je to taková moje potrava pro duši. Někdy jedu někam na celý den úplně sama, pomáhá mi to. A někdy si zajdu jen na chvíli zaběhat nebo vyjedu na chvíli na kolo. Tahle chvilka jen pro sebe, je pro mě moc důležitá. Můj muž to chápe, ví totiž, že když mi tento čas dopřeje, vrací se mu domů jiná žena. (smích)

Petra Pohl - instruktorka plavání a nadšená otužilkyněZdroj: se souhlasem Petry Pohl

Za rozhovor děkuje Eva Hartlová

Příběh psaný životem: Z Kuvajtu až na Hanou