Vyučované předměty jsou jejím celoživotním koníčkem. Své povolání vnímá navíc jako poslání, které má velký formativní, výchovný vliv, a dodává: „Tvořím pro své žáky, nechci jenom učit výtvarnou výchovu, ale chci na ně působit i vlastní tvorbou.“ Také si uvědomuje, že je to právě tvůrčí činnost a umění obecně, co člověka zušlechťuje, činní jej citlivějším vůči druhým, okolí, světu.

Pro ni samou byl velkou uměleckou oporou akademický malíř Jiljí Hartinger, který usměrnil její výtvarné nadání a sledoval její tvůrčí růst. Krokem k prezentaci tvorby na veřejnosti pak bylo zapojení do sdružení valašských umělců Urgatina a svá díla vystavovala nejen na Valašsku, ale i jinde na Moravě (například v Ostravě, Frýdku-Místku, Luhačovicích, Hodoníně).

Dominantním tématem celoživotní výtvarné tvorby paní učitelky a rovněž také matky a dnes i babičky jsou děti. Je doslova fascinována výrazem dětských tváří a jejich široce rozevřených, hlubokých očí, v nichž se zrcadlí duše dítěte. Jsou to oči magické, uhrančivé. Vytváří půvabný až zidealizovaný typ dětského portrétu, do nějž s ženskou něhou promítá tvářičky zbožňovaných dětí.

V posledních letech se kromě idylických dětských motivů stávají námětem autorčiných děl figury žen. Jednak žen osudových, eroticky dráždivých, vyzývavých a zároveň záhadných a nedostupných. Ale také žen, které svou krásu ukrývají. Obě polohy figurace působí velmi zneklidňujícím dojmem, vyvolávajícím pocity tísně, osamělosti, smutku. Jsou to ženy komplikované, odhalené i skryté zároveň, které touží být pochopeny, milovány. Ručně psané milostné vzkazy, úryvky citátů, básní či písní, jsou tichým voláním křehké poetické duše ženy určené mužským protějškům. Chtějí ale i nechtějí být vyslyšeny, neboť rukopis je takřka nečitelný a obsah sdělení utajený…

Hlavním výrazovým prostředkem autorčina výtvarného projevu je kresba. Její bravurní kresebný přednes plně a čistě vyznívá zejména u dětských motivů provedených tuší. Barva, ať již akvarel či křídový pastel, má pak funkci převážně kolorující, i když v případě obrazů žen se přesouvá spíše do role symbolické či má charakter výrazového akcentu.

Olga Méhešová, historik umění Muzea regionu Valašsko