Jejich tělo často chrání tuhé ostny, jemné vlasy, chmýří, záhyby, vrásy. To, čím ale fascinují své obdivovatele, sběratele nebo čím lákají hmyz, jsou nádherné květy. Někdy dokonce silně vonící, často svou velikostí překonávající celou rostlinu, jindy naopak drobounké, krčící se pod hradbou ostnů.

Dnes se s vámi, milí čtenáři, trochu podělím o krásu těchto nádherných rostlin. Na fotografiích jsou pouze ty, které pěstujeme doma na zahradě ve skleníku nebo na venkovních skalkách. Ty skleníkové vždy na podzim, až přijdou první mrazíky, přemísťujeme do sklepa, do chladna, kde nejsou po několik měsíců vůbec zalévány a probudí se vždy až na jaře po první zálivce teplou až horkou vodou.

Ty venkovní jsou jiné, jde o odolné opuncie nebo rody, které ve své domovině obývají vysoké nadmořské výšky a jsou schopné přestát i silné mrazy.

Naše zimy snášejí hůř hlavně kvůli vysoké vzdušné vlhkosti, kvůli dešti, který jejich těla smáčí klidně v prosinci nebo lednu. Holt, ani ty zimy už nejsou u nás to co bývaly.

Pěstovat kaktusy celoročně venku jsem vyzkoušel poprvé před pár lety po návštěvě arboreta s exotickým názvem Makču Pikču. V onom arboretu je pěstují v čedičové drti v horních částech areálu a koncem jara tyto plochy doslova zaplavují koberce nádherných květů.

V našich domácích podmínkách se jim ale daří také, o čemž snad svědčí i přiložené fotografie. Posuďte ale sami.