Ještě coby frekventanti mateřské školy a poté i v prvních třídách takzvané školy národní v Úsobrně jsme vystřihovali a malovali různá srdíčka pro maminky či podobné upomínky. Vzpomínám si, že jsme jako žáci třetí třídy nesli jedno takové papírové barevné přáníčko manželce pana řídícího Adolfa Ramacha. S dětinským chichotáním jsme slezli ze schodů a zamířili jsme ke dveřím služebního bytu v přízemí školy. Ve chvíli, kdy nám smutná paní Ramachová otevřela dveře, jsme náhle zvážněli – před pár dny totiž náš pan řídící odešel navěky.

SrdíčkoSrdíčkoZdroj: archiv Pavla Kyseláka

V šesté třídě už v Jaroměřicích jsme hned po ránu vyrazili do místního zahradnictví pana Trbuška, kde jsme vybírali dárek z nádherně rozkvetlých bramboříků, hyacintů a dalších hrnkových květin, které měl pan zahradník připravené. Jenže jako na potvoru ten den byl po ránu takový mráz, že než jsme kytku donesli do školy a posléze domů, tak nám postupně uvadla.

Zdá se, že v současné době tento svátek pomalu křísí. Jen mě napadá, který z podobných svátků má „navrch“. Zda Valentýn, MDŽ či znovuzrozený Den matek.

Dnes je MDŽ, nezapomeňte …Dnes je MDŽ, nezapomeňte …Zdroj: archiv Pavla Kyseláka

Ale hlavně, i v současné nevlídné době, omezené proticovidovými opatřeními, jsou květinářství stále otevřeny. A tak stačí vstoupit a vybrat ženám pěknou kytičku, ale žel s respirátorem a s patřičným rozestupem.

Pavel Kyselák