O ZVLÁŠTNÍ DOBĚ KORONAVIROVÉ
Nastala zvláštní doba. “Zavřeli“ nás doma. Najednou musíme veškerý svůj čas trávit s rodinou, nebo co víc, sami se sebou. Pro někoho nepředstavitelná skutečnost. Ze začátku to vypadalo docela nevinně. Někde v Číně vypukl koronavirus. A my byli v klidu, protože Čína je přece daleko a nám se tady v ČR nemůže nic stát. Ani po tom, co se virus rozšířil do Itálie, nás to nerozhodilo. Všichni si tam vesele jezdili lyžovat, protože přece tu dovolenou nenecháme propadnout. Taky Itálie se nezachovala úplně zodpovědně. Měla okamžitě uzavřít všechna střediska a učinit patřičná opatření. Bohužel se tak nestalo, a proto nyní od rána do večera posloucháme, kolik už je u nás nakažených, kdo zemřel a jak se to všechno zhoršuje.

1. března 2020 do České republiky dorazila světová pandemie koronaviru. Premiér pořádá minimálně tři tiskovky denně a tlumočníkům do znakové řeči začíná nejhorší šichta jejich kariéry. Opatření odstartovalo uzavřením škol, kin, knihoven, akcí nad 100 lidí a tak dále. Další dny zavřeli skoro všechno, co šlo. A tak jsme zůstali doma, výjimečně chodí lidi do práce.

OUTFITY SE SMRSKLY NA "TEPLÁKY NA DOMA" A "TEPLÁKY NA VEN"
Člověk si najednou uvědomí spoustu věcí. Třeba že nepotřebuje tolik oblečení. Nyní se moje veškeré outfity smrskly na “tepláky na doma“ a “tepláky na ven“.  Lituju toho, že jsem za tu plnou skříň utratila tolik peněz. Radši ani nechci vědět kolik. Moje příjmy se snížily na minimum. Ze třech brigád mi zůstala jedna, ale jsem ráda, aspoň za to. Bez peněz nevím, co bych dělala. Moji rodiče naštěstí do práce chodí. Nedokážu si představit, co takoví živnostníci. Půjdou se pást na louku? Nikdo jim nedá ani korunu za ztrátu příjmů. Stát prostě nikdy nic nedomyslí do konce. I ty roušky jsme si museli začít šít sami. Prostě co si člověk neudělá sám, to nemá.

Taky si vůbec nedokážu představit, kdy a hlavně jak se všechno vrátí do normálu. Dřív jsem si nedokázala představit, co budu dělat za rok, po maturitě, ale teď se moje obavy změnily na „Co bude o prázdninách?“ Jestli teda nějaké budou a doufám, že budu moct pracovat. Protože Erasmus v květnu nebude a bůhví, jestli někdy vůbec. Taky jsem zvědavá, jestli ještě vůbec půjdeme do školy. A děsí mě představa, jak všechno učivo a známky budeme dohánět, abychom to stihli do vysvědčení. Ještě, že nematuruju letos.

ONLINE VÝUKA = ČASOVÁ FLEXIBILITA, ALE FYZICKÁ PŘÍTOMNOST UČITELŮ PROSTĚ CHYBÍ
Online výuka mi vyhovuje v časové flexibilitě. Vím, kdy mám co odevzdat a podle toho si práci rozvrhnu. Úkoly dělám podle toho, jak moc se mi chce, nebo jak mám čas. Většinou mi trvá déle to pochopit, pak taky musím hodně hledat na internetu, protože prostě nevím. Ale nakonec mám radost, když to dokončím. Chybí mi ovšem povídání učitelů, jejich vtípky a neustálé poznámky o tom, jak jsme nevzdělavatelní. Dohadování o tom, který výsledek z deseti řečených je ten správný. „Přátelé, tohle budete opravdu potřebovat, začněte něco dělat, jinak to nestihneme,“ a jiné. Navíc, hádky ohledně Majálesu byly zbytečné.

JE SMUTNÉ, ŽE JSME SI DOVOLILI ZPOMALIT AŽ V DOBĚ, KDY JE NÁM TO NAŘÍZENO
Skončily veškeré výmluvy "Nemám na to čas." Lidé si dovolili udělat věci, které tak dlouho odkládali. Mohli vzít do ruky knihu, kterou mají už dlouho položenou na nočním stolku a začetli se do ní. Mohou každý den chodit na procházky do přírody a zjistit, že v lese za jejich domem, je nádherně a na cestu jim zpívají ptáci. Mohou lépe poznat svoje děti, které vidí, až když se vrátí z práce. Hrát si s nimi, povídat si. Také mohou více času trávit se svou drahou polovičkou. Někteří možná zjistí, že spolu nedokáží být 24 hodin denně, protože by si s nimi museli třeba povídat. A najednou zjistí, že si nemají co říct. Můžou si více času „ukradnout“ pro sebe. Uvařit si kávu, sednout si a prostě nic nedělat a nepřemýšlet nad tím, co musí nakoupit a jaká práce je čeká. Nebo můžete začít tvořit. Protože právě kvůli dostatku času se vaše fantazie může projevit. Smutné je, že jsme si dovolili zpomalit až v době, kdy je nám to nařízeno. Jinak máme potřebu pracovat na 120 procent a máme pocit, že odpočinek rovná se prohra.

Například já jsem vůbec nebyla nadšená z toho, že zavřeli školu. Protože jsem věděla, že situace bude mnohonásobně horší. O dva dny později zavřeli všechny sportcentra a to jsem začala vyšilovat. Pak mi ale došlo, že to je ten nejmenší problém, se kterým se budu potýkat (nízký příjem, škola, žádný kontakt s kamarády, Erasmus). A tak jsem přenastavila svoje myšlení a řekla si, že si to užiju. Protože nemůžete sice ovlivnit to, co se vám děje, ale můžete ovlivnit, jak na to reagujete. Každý den chodím na procházky, nachodím průměrně 15 tisíc kroků, ob den běhám (k 3. 4. mám naběháno celkem 71,5 km), přečetla jsem několik knih (hřeje mě u srdíčka, že už mám přečtených 19 knih k maturitě), vařím, upekla jsem už šest koláčů, což je o šest víc než normálně upeču (!).

Hodně času trávím také s babičkou a dědou, které normálně stihnu navštívit jednou za týden. Ne, zatím jsem neviděla ani jeden díl seriálu na Netflixu a ne ještě jsem si nepřerovnala úplně všechno oblečení ve skříni, ani věci, které mám. Tak zoufale na tom nejsem. Uklízím, ale tak normálně, jak je třeba. Jo a vstávám v šest. Každý den. Chce to režim, jinak nic neuděláte.

A na závěr se chci zeptat – Hoří ještě ty lesy v Austrálii nebo už všechny shořely?

 

Autorka textu: Aneta Soldánová, studentka 3. ročníku