Legendární život a smrt mučednice
Svatá Dorota žila na přelomu 3. a 4. století v Malé Asii. Pocházela z křesťanské rodiny a pro svou víru a odmítání se jí vzdát byla po krutém mučení jako mladá panna popravena. Podle legendy odmítla pohanského nápadníka, za což byla odsouzena k smrti. Při cestě na popraviště se v mrazivém únorovém dni svěřila, že už se těší do ráje, kde kvetou květiny a zraje ovoce. Úředník jménem Theofil ji tedy posměšně ponoukl, aby mu tyto plody rajské zahrady poslala. Vtom se zjevil anděl se třemi růžemi a jablky. Právě to nevěřícího Theofila obrátilo na křesťanskou víru, pro niž byl nakonec spolu s Dorotou sťat mečem. Košík s květy či ovocem se tak stal nejčastějším atributem této mučednice, která je považována především za ochránkyni zahradníků a květinářů.

Dorotské obchůzky na Valašsku
O oblibě svaté Doroty v lidovém prostředí svědčí kolední obchůzkové hry, které mají středověké a raně barokní kořeny. Na Valašsku byly velmi rozšířené a dochovaly se tu až do poloviny 20. století. Obchůzku „s Dorotou“ vykonávala mládež obvykle na začátku února, často s cílem získaní darů. Aktéři hry (Dorota, král, kat, někdy ještě Theofil či čert) předváděli po domech scénky vycházející z legendy o světici: návrhy pohanského panovníka k sňatku, Dorotino odmítnutí, její mučení a usmrcení, obrácení Teofila ke křesťanství. Celý výjev uzavírala společně zpívaná píseň: „Byla svatá Dorota, pobožného života“.

Svaté příbuzenstvo, podmalba na skle. Kladsko, konec 19. století.Svaté příbuzenstvo, podmalba na skle. Kladsko, konec 19. století.Zdroj: ze sbírek Muzea regionu Valašsko

Ke jménu Dorota
Křestní jméno Dorota, v minulosti hojně užívané, dnes patří až k 230. nejčastějšímu ženskému jménu. Zřejmě proto, že bývalo obvyklým jménem venkovských dívek přicházejících do měst, však od něj bylo postupně odvozeno i označení pro naivní, hloupou, nebo i záletnou ženu – dorota, dóra, přeneseně důra. Tento negativní význam je však zcela neoprávněný. Původ jména Dorota totiž pochází z řeckého Doróthea, což znamená „boží dar“. Jeho nositelky tak na něj mohou být i v souvislosti se ctnostnou světicí patřičně hrdé.

Milada Fohlerová, etnografka Muzea regionu Valašsko