Tuto zdánlivou rovnováhu vychýlily výsledky nedávného archeologického výzkumu v prostoru mezi hasičským domem, náměstím a kostelem sv. Kateřiny. Na této ploše je projektována nová prodejna potravin a vzhledem na předpokládanou vysokou historickou hodnotu lokality byl zde nařízen předstihový výzkum.

Vytyčeny byly dvě sondy o rozměrech přibližně 8 x 1,5 metru vzdálené od sebe asi 25 metrů. Během exkavace bylo možné sledovat v obou objektech obdobný průběh. Po odstranění nejmladších vodorovných vrstev bylo odkryto mohutné raně novověké souvrství obsahující velký počet fragmentární keramiky a také několik zvířecích, potažmo lidských kostí.

Ve spodní části se začalo projevovat nevýrazné prohloubení. Pod touto vrstvou leželo druhé šedočerné až černé souvrství, které vyplňovalo výraznou proláklinu orientovanou západovýchodním směrem (zbarvení půdy tmavlo s narůstající hloubkou) a to až na rostlé podloží.

Tato vrstva obsahovala kolekci středověké keramiky, zvířecí kosti, zbytky dřevěných konstrukcí (kůly, desky, pruty), drobný kovový slitek s obsahem stříbra, část přešívaného koženého opasku hanzovního původu (Hanza byla středověkým obchodním spolkem operujícím v Severním a Baltském moři) a stříbrnou minci uherského krále Matyáše Korvína z roku 1461. Tuto stratigrafickou jednotku je možné datovat do vrcholného až pozdního středověku.

V sondě B byla ještě pod touto černou vrstvou nalezena hruškovitá jáma vyhloubena do podloží, která se pojí s pravěkým osídlením kelečského pahorku.

Vzhledem na celkovou situaci je možné nález interpretovat jako opevnění města pozůstávající z příkopu s dřevěnou konstrukcí (pravděpodobně palisádou nebo zemním dílem). Jediná písemná zmínka o opevnění Kelče pochází z roku 1389, kdy olomoucký biskup Mikuláš z Riesenburka slíbil převést právo odúmrti na měšťany a to za podmínky, že vybudují opevnění na své náklady. Dosud však nebyla existence fortifikace známá, protože historické prameny dále o této události nemluví. Archeologický výzkum v mnohonásobně větším měřítku na této výjimečné lokalitě bude pokračovat příští rok.

Autor textu: Samuel Španihel, archeolog Muzea regionu Valašsko