Perníčky znaly už starověké hospodyňky, a třebaže jistě chutnaly jinak, mouka, med a rozličné koření patřily už tehdy k základním surovinám k jejich výrobě. Především kvůli použití exotického koření patřil perník dlouhá staletí k luxusnímu a těžko dostupnému zboží, navíc základním kořením, které mu koneckonců dalo i jméno, býval pepř. Takový „pe(p)rník“ upečený dle původní receptury by pro nás byl asi těžko poživatelný. Receptury perníků bývaly navíc tajné, děděné z generace na generaci a lišily se především přidávaným kořením – chybět nikdy nesměla skořice, hřebíček, badyán, fenykl, kardamon, nové koření, dále koriandr, anýz, zázvor, muškát, bezový květ nebo třeba výtažky z levandule. Původně se perníkové těsto tvarovalo v ruce, posléze se vytlačovalo do hliněných nebo dřevěných forem, v 19. století se začala používat vykrajovátka a upečené kousky se zdobily polevou.

Na většině vánočních tabulí jistě nesmí chybět ani vánočka, místně zvaná také husce (v Čechách), na Domažlicku calta, na severu republiky známá jako štědrovnice, štědrovka či vandrovnice. Na Moravě a ve Slezsku se dlouho udržel název štrucle, pletenka či pletenice. A co by to bylo za vánočku bez rozinek. Nebo hrozinek? Ač je možné psát obojí, tak varianta „hrozinka“ je novější, vznikla z českého slova hrozen. Naopak rozinka je slovo starší, přejaté, do češtiny přišla z německého výrazu Rosine či francouzského raisin, které vzešly z latinského racēmus (hrozen).

Ať už jste zvládli všechny vánoční pochoutky zkonzumovat, nebo se o zbytky postarala drůbež (případně mrazák), přeje vám kolektiv Muzea regionu Valašsko do nového roku vše dobré!

Ivana Spitzer Ostřanská, historik Muzea regionu Valašsko