Pátek 15. května - Mezinárodní den rodiny
Nikdo nežije ideální život, nebo nevím, aspoň jsem se s nikým takovým nepotkala. Také chci, aby moje děti byly zdravé, spokojené a šťastné, stejně tak jako celá naše rodina. Jenže vím, že někdy je život jako horská dráha. Jednou jsme prostě nahoře a jednou dole. Kde jsme teď? Končí nouzový stav, dnešní den je mezinárodním dnem rodiny, spousta věcí kolem nás se změnila a změní, vztahy v rodinách i ve společnosti procházejí zatěžkávacími zkouškami. Takže, kde jsme a kam směřujeme, těžko říct. Záleží na každém z nás.

Společně to zvládneme. Tuto větu jsme slyšeli za dobu nouzového stavu mnohokrát. Dodává nám to podporu, že nejsme sami. Máme pocit něčeho širšího. Vzniká vědomí pospolitosti. Že když nám bude zle, bude tady někdo, kdo nám pomůže. Protože jsme tady spolu. Takto by měla fungovat i rodina. Prostor bezpečí, podpory, pomoci, zázemí, pochopení.

Jsme tu společně nebo každý za sebe?
„Lidé se musí hlavně starat sami o sebe. Je naší povinností starat se o sebe,“ prohlašovala v osmdesátých letech minulého století tehdejší britská premiérka Margaret Thatcher a dodala: „Neexistuje nic takového jako společnost. Existují jednotliví muži a ženy, existují rodiny.“ Jsme tu společně nebo každý za sebe? Obojí je asi pravda.
I když se někdy tváříme, že ostatní nepotřebujeme, ve své podstatě je každý člověk tvor společenský v tom smyslu, že společnost potřebuje pro své přežití. Základní lidskou potřebou je být součástí vztahů.

Když nejsou naše potřeby naplněny, zlobíme a zlobíme se
Podle rakouského psychologa, zakladatele individuální psychologie, Alfreda Adlera je pocit spolupatřičnosti, tedy touha někam patřit, každému člověku vrozená. Když si povídáme s rodiči o tom, proč děti zlobí, vždycky se dostaneme k jednomu základnímu tématu. K lidským potřebám. K potřebám dětí i dospělých. K potřebám, se kterými se prostě narodíme na svět. K potřebám, které, když nejsou naplněny, tak se život jeví beze smyslu, cítíme, že něco není v pořádku. A když děti mají pocit, že něco není v pořádku, že jejich potřeby nejsou naplněny, tak prostě zlobí. A nejen děti. Znáte to sami? Když nejsou naše potřeby naplněny, zlobíme a zlobíme se. Zlobíme se na svět, na své nejbližší, na sebe.

Děti i rodiče v/na síti
Poslední roky se hodně mluví o tom, že rodina se atomizuje, jednotliví členové rodiny žijí spoustu času s digitálními technologiemi. Možná znáte obrázek rodiny v minulosti, kde její členové sedí u jednoho stolu a hledí si do očí. Pak obrázek rodiny, která sedí spolu, ale ze sedačky hledí na televizi a obrázek dnešních rodin, kdy sedí spolu, ale každý hledí do svého telefonu, tabletu či notebooku. Nebo taky každý člen domácnosti sedí se svým přístrojem v jiné místnosti.

Někdy se více dotýkáme svých smarthonů než objímáme příbuzné. Děti tráví spoustu času v síti, kde na ně číhají mnohá nebezpečí, ale hlavně odzicení od reálného světa. Jenže teď, od začátku pandemie, více či méně žijeme bezdotykově a on-line. To, co nám připadalo, že pro lidství není úplně v pořádku, nás zachraňuje. Vzdálenost, rozestup, úsměv a emoce pod rouškou, přátelé či příbuzní on-line, práce ve virtuálu.

Dokonce i to, co z počátku epidemie vypadalo jako velká výhra pro rodiny, možnost zastavení se a více společného času, v mnoha rodinách vedlo ke zvýšení počtu domácího násilí, partnerských hádek, více volání dětí na linku důvěry. V Číně se dokonce po karanténě zvýšil počet žádostí o rozvod. Po skončení nejnouzovějšího stavu, ale lidé začali zase žádosti stahovat. Žijeme totiž v nezvyklých podmínkách a někdy reagujeme tak, že můžeme být sami sebou překvapeni.

Nic už nebude takové, jaké bylo dřív?
Možná bude nastávající doba jiná než byla. Možná opravdu bude všechno jinak. Jak se říká, už nic nebude takové jaké bylo, ale může být takové jako nikdy. Anebo se spoustu věcí zase vrátí do zajetých kolejí. Uvidíme. Co bude dobré pro rodinu a společnost, ukáže čas. Ale doufám, ale že se z rozestupové a bezdotykové doby bez viditelných tváří stane zase doba úsměvů, dotyků, objetí. 

Objetí totiž posiluje imunitu, produkuje domapin, takže motivuje k činnosti, zmírňuje bolesti, uvolňuje hormon lásky oxitocin, léčí úzkost a stres, buduje sebevědomí, je podporou a projevem lásky. A jestli se zatím dotýkat nemůžete, tak se dotýkejte slovem a pohledem. A žijme opravdově a v souladu sami se sebou a svým okolím. A pak uvidíme, kde jsme a kam směřujeme a jestli sami nebo společně.

Krásný svátek rodiny a pohodové májové dny.

Jak podpořit zdravé vztahy v rodině?

  • Vzájemným respektem a sociální rovností všech členů rodiny
  • Otevřenou komunikací s očním kontaktem a vstřícným nasloucháním
  • Možností vyjádřit svoje emoce beze strachu (z trestu či z konfliktu)
  • Společně stráveným časem (zábavou nejen povinnostmi)
  • Tím, že každý bude mít i čas a prostor pro sebe a svoje zájmy, partneři spolu a nejlépe rodiče ještě s jednotlivými dětmi atd.
  • Vzájemnou podporou a oceňováním
  • A samozřejmě láskou bez podmínek (Akorát milovat ve vztazích někdy nestačí a je potřeba stále na vztazích v rodině pracovat)
     

Autorka textu: Markéta Skládalová