Paní doktorka vyprávěla, jak moc ji jako malou dívenku zasáhlo, když si nemohla hrát s ostatními dětmi, jelikož byla Židovka. Postupem času přicházela tvrdší a tvrdší protižidovská opatření. Její tatínek musel změnit práci a nastoupil jako řemeslník. Také popisovala, jaké to bylo žít s dvěma dalšími rodinami pod jednou střechou poté, co byli nuceni se vystěhovat. Netekla jim teplá voda, nefungovalo topení, uhlí měli málo a potravin ještě méně kvůli přídělovému systému či zvláštní otevírací době pro Židy.
Takhle se svou rodinou žila nějakou dobu, než přišel ten osudný příkaz, přesun do Terezína. Terezín v té době sloužil jako sběrný tábor, tedy židovské ghetto. Michaela Vidláková byla oddělena od své rodiny a poslána do dívčího domova. Její rodiče za ní mohli občas přijít pod okno.
Paní doktorka měla obrovské štěstí, jelikož přežila jak strašnou nemoc, kterou se nakazila v Terezíně, tak i samotný Terezín. Díky obrovskému štěstí „utekli“ odvozu do vyhlazovacího tábora a její rodina přežila.
Závěrem bych chtěla jak za žáky, tak i za učitele poděkovat paní doktorce Vidlákové za její ochotu vyprávět nám příběh holokaustu. Reakce zúčastněných byly velice kladné, paní doktorka to odvyprávěla skvěle. Byla to velice zajímavá zkušenost a jsem poctěna, že jsem příběh holokaustu mohla slyšet od jedné z přeživších.
Kristýna Janovská, 9. A
