První jarní i podzimní druhá vlna koronavirové epidemie zrodila stovky takových „bezejmenných hrdinů“, kteří nastoupili jako dobrovolníci do nemocnic, domovů pro seniory, pomáhali s výrobou roušek, zapojili se do činnosti call center nebo třeba nosili potřebným nákupy a ochranné pomůcky.

„Přihlásila jsem se sama. Ve škole se člověk naučí hodně, ale pokud si tuto práci neosahá, je to jen teorie,“ vysvětluje svou motivaci Viktorie Mollová.

Coby studentka II. ročníku všeobecného lékařství na 1. Lékařské fakultě Univerzity Karlovy v Praze nastoupila na jaře do Vsetínské nemocnice a několik týdnů pomáhala na infekčním oddělení.

„Byla jsem k ruce při hygieně pacientů, podávali jsme také nápoje. Ráda jsem si také s pacienty popovídala, když jsme měli čas. Všichni byli milí, sestry poradily, když bylo zapotřebí,“ ohlíží se Viktorie.

Obavy z infekčního prostředí prý neměla.

„Když se dodržují zásady, dá se to zvládnout,“ říká mladá žena, která prostředí Vsetínské nemocnice zná už z dřívějška.

Ještě jako studentka vsetínského gymnázia se účastnila 1. ročníku projektu nemocnice s názvem Valašský Medik Klub. A dokonce byla vyhlášena první Medičkou roku.

Nad nebezpečím nákazy nepřemýšlím

Marie Hanáčková také studuje zdravotní obor – třetí ročník oboru Všeobecná sestra na zlínské Baťově univerzitě. A také ona se rozhodla pomáhat, když to bylo potřeba.

„Chápu to tak, že teď budu v nemocnici potřebná, nad nebezpečím možné nákazy zbytečně nepřemýšlím,“ shrnula svou motivaci, proč na podzim jako dobrovolnice začala pomáhat v Krajské nemocnici Tomáše Bati ve Zlíně.

Letos jednadvacetiletá budoucí zdravotnice nastoupila na plicní oddělení. Prováděla odběry, píchala injekce, podávala léky. Týdně absolvovala tři služby a od zlínských zdravotníků si vysloužila nejednu pochvalu.

„S Maruškou jsme moc spokojení. Je ochotná, pracovitá a zručná. A umí vyjít vstříc, třeba s tím, na které služby má přijít. Moc nám pomáhá,“ chválila novou posilu Kateřina Paličková, vrchní sestra plicního oddělení.

Příběh Marie Hanáčkové dokonce zaujal i štáb americké televizní stanice CNN, který ve zlínské nemocnici natáčel reportáž o situaci v českých nemocnicích. Dostal se tak i za hranice republiky.

Z magistrátu na operační sál

Zatímco studenti coby dobrovolníci získávali cennou praxi, jiní si v koronakrizi připomněli svou dřívější profesní kariéru. Sako a kravatu vyměnil za bílý lékařský plášť Miroslav Adámek, dlouholetý primátor města Zlína. Vyslyšel žádost Vsetínské nemocnice a během druhé vlny epidemie onemocnění Covid-19 se vrátil ke své původní profesi chirurga.

„Beru to i jako svou povinnost. Téměř celý profesní život jsem pracoval jako chirurg, takže věřím, že jsem vše nezapomněl a budu pacientům platný,“ komentoval svůj návrat k medicíně Miroslav Adámek.

Na služby na Vsetín dojížděl několikrát týdně. Na starosti měl akutními případy, asistoval i u operace žlučníku. Miroslav Adámek, který je současnosti náměstkem zlínského primátora, byl připravený pomáhat v kterékoliv nemocnici ve Zlínském kraji. Ze Vsetína se ozvali jako první.

„Takže jsem nastoupil tam, do nemocnice ve městě, kde jsem se narodil a kde jsem strávil část své lékařské kariéry,“ říká Miroslav Adámek.

Senioři měli slzy v očích, říká studentka

Nejen v nemocnicích však bylo letos zapotřebí pomocných rukou. Například Jakuba Peška z Krhové na Valašsku přiměla koronavirová hrozba k rozhodnutí zásadně změnit „výrobní program“.

Namísto rádiem řízených modelů aut a drobných upomínkových předmětů začal hned s nástupem první vlny Covidu-19 na své domácí 3D tiskárně vyrábět zaváděče šikmých proužků na ochranné roušky.

„Proužky už není nutné zdlouhavě překládat, udělá to zavádeč. Potom stačí jenom sešít je strojem,“ vysvětlil jednatřicetiletý frézař z Krhové, jenž se 3D tisku věnuje ve volném čase.

Pomůcky pro výrobu roušek prostřednictvím starostky věnoval dobrovolným švadlenám ve své vesnici, část rozdal kolegům v zaměstnání.

Jedenadvacetiletá Karolína Knápková a o dva roky mladší Eliška Skýpalová se pro změnu ve Valašském Meziříčí zapojily do distribuce dezinfekce a ochranných roušek seniorům.

„Jsou vděční, jedna paní měla v očích slzy,“ popsala svou zkušenost Karolína Knápková. S kamarádkou obě studují vysokou školu, na jaře si k domácímu studiu přibraly práci pro místní Dobrovolnické centrum ADRA.