Proč jste se rozhodla natočit výstup Kláry Kolouchové na K2?
Protože to byla obrovská výzva! Původní námět vzešel od producenta Martina Palána z Bontonu. Zavolal mi, jestli by mě téma nezajímalo, já se sešla s Klárou a bylo jasno. Hned jsem pochopila, že Klára může být zajímavá a mnohovrstevnatá hlavní hrdinka a příběh samotný – první Češka na K2 – má potenciál být silný.

Režisér se asi připravuje na výpravu trochu jinak než horolezec. Jak?
Od začátku jsem věděla, že nemám absolutně šanci dostat se výše než do základního tábora. Samotní horolezci se na výstup připravují léta. Navíc já jsem spíš kavárenský typ. I když cestuju po celém světě, sportovních výkonů mám poskrovnu. Dlouho nebylo jisté, jestli se vůbec podaří sehnat na natáčení peníze. To se nakonec podařilo asi 14 dní před nejzazším termínem odjezdu. Takže můj trénink spočíval v tom, že jsem 14 dní před odjezdem chodila vždycky po práci kolem desáté večerní nahoru a dolů na Petřín. Primárně kvůli tomu, abych rozchodila nové pohorky.

Kolik členů měl filmový štáb a do jaké výšky jste až vystoupali?
Právě kvůli financím, které byly omezené, jsme si velký štáb ani nemohli dovolit. Do Pákistánu se mnou tedy jel jen můj kameraman Jakub Freiwald. Na zvukaře už nezbylo. Oba jsme si dělali zvuk sami a natáčeli jsme na dvě kamery zároveň. Já tedy režírovala a držela i druhou kameru. Ve finálním střihu to strašně pomohlo. Každá situace byla obrazově mnohem živější. A velké štěstí i bylo, že Jakub byl na rozdíl ode mě sportovně zdatný, takže společně s Klárou vystoupal až skoro pod první výškový tábor do šesti tisíc. Já zůstala v táboře základním, v pěti tisících.

Kdy vám v horách bylo nejhůř a kdy nejlíp?
Do kategorie mých neoblíbených momentů jistě patří hned několik okamžiků. Pro člověka bez jakékoliv kondice to byla cesta tam – 130 kilometrů po největším ledovci světa Baltoro –, kterou jsme ušli za šest a půl dne. Jenže to jsem ještě netušila, že nazpátek ji budu muset ujít za dny čtyři. Takže ty pozdní příchody do kempů s baterkou v ruce rozhodně patřily k těm, které bych klidně vymazala. Ten nejlepší okamžik byl, když Klára vylezla na vrchol K2 a volala nám vysílačkou, a pak když se vrátila v pořádku a zdravá dolů do základního tábora. Byla jsem na ni strašně hrdá.

Když Klára dosáhla vrcholu, práce na filmu pro vás asi teprve začala. Dá se výroba filmu srovnat s výstupem na horu?
Spíš bych řekla, že práce pro mě ještě pokračovala. Velké úsilí stojí film připravit, pak natočit a nakonec sestřihat. Takže Klára už měla po práci a já se na půl roku zavřela do střižny, kde jsem strávila mnoho hodin snahou udělat z materiálu smysluplný a dramatický příběh. Dohromady jsme měli asi 100 hodin, takže první týdny jsme jen nakoukávali materiál. A to poslední kolečko postprodukce pár týdnů taky zabralo. Každý projekt, ať je to výstup na horu, nebo třeba film, stojí strašně úsilí a času. Nic, co chcete, aby bylo dobré, není zadarmo. Jak se ostatně říká – co nic nestojí, za nic nestojí.