Uvědomil jsem si, že stejně jako počasí vnímáme i vlekoucí se epidemii: jako něco, co můžeme jen těžko ovlivnit, a je tedy třeba počkat, až to pomine. A naše trpělivost vydrží také právě jen do chvíle, kdy se objeví první paprsky slunce, první zřetelně dobré zprávy.

Netrpělivost je přirozená. Ale je namístě si přiznat, že dnes nám brání v tom, abychom si uvědomili, že ve stejné situaci – plné optimismu, který přece nezkalí pár skeptických prognóz – jsme byli už před půlrokem; nouzový stav skončil, roušky jsme zmuchlali do kapes a šli zase na pivo a koleno a brzy i na party, kde se pije z jednoho kýble.

Svět se dočkal vakcíny. A nic

Dva měsíce jsme vydrželi doma, ale pak nás raději pustili ven, protože už jsme fňukali a dupali v předsíni se svými protivnými dětmi. Zeptejme se poctivě sami sebe: „Co bych říkal koncem května na to, kdyby nám naše rada starších protáhla nouzový stav přes celé léto?“ 

Je půvabné, že dneska už víme, jakou před půlrokem udělala vláda chybu, za kterou teď platíme, avšak zároveň doufáme, že - opět zhruba po dvou měsících a ještě intenzívnějších útrapách – už zase povolí přísné otcovské otěže, protože bychom si rádi dali svařák pod Betlémskou hvězdou. Netrpělivost je nepoučitelná. Je tedy třeba, aby otcovská ruka byla tentokrát pevnější než před létem a raději snesla adventní nadávky, než aby čekala na ty velikonoční.