Kliknutím zvětšíteJe už to takový rys naší doby, že si na růžovém keři spíše všímáme trní, než abychom obdivovali krásný květ. Rozumím obavám lidí o jejich zdraví, blízké osoby, ale i starosti o své zajištění do budoucna. Katastrofy, ať už je to epidemie koronaviru, tornádo na Moravě, záplavy v Německu, nebo divoký zvrat na bitevním poli v Afghánistánu s sebou ale vždy přinášejí i nebývalou vlnu mezilidské solidarity.
Přijde mi to, jako bychom intuitivně cítili, a to se v případě naší země potvrzuje opakovaně, že je zapotřebí být pospolu, být s druhými a pro druhé. Jsou to vlastně základní principy, na kterých je postavena celá lidská pospolitost, i když pravda – tyto principy jsou často přehrnuty různými skládkami našich neřestí a někdy i leností.
Dominik Duka
je arcibiskup pražský a kardinál
V našem křesťanském civilizačním okruhu tyto všelidské principy formuluje Ježíš Kristus ve svém zlatém pravidle, které nalezneme v Matoušově evangeliu, které říká „co chceš, aby tobě jiní činili, to čiň ty jim“. Obrací tak vlastně starozákonní pravidlo, které najdeme v opačném gardu v knize Tobiášově, které zní “co nechceš, aby jiní činili tobě, ty nečiň jim”. Tuto zásadu však nalezneme i v řecké kultuře, nebo v čínské kultuře u Konfucia, troufám si říci, že je to i jeden ze základních principů karmických systémů.
Univerzálnost tohoto pravidla nám ukazuje na pravdivost závěru americké archeoložky Meadové. Na otázku, kde nalézáme první stopy civilizace totiž nejmenuje místa nálezu první keramiky, artefaktů či jiných nástrojů, ale říká: tou známkou civilizace je uzdravená a zahojená stehenní kost. Protože k tomu, aby se zlomená kost mohla zahojit, potřeboval zraněný péči a pomoc druhých. Myslím, že tento postřeh je tak důležitý, že nám vlastně osvětluje Ježíšovo zlaté pravidlo až do archaické antropologické roviny, a že nám napovídá, jakou cestou se z nás stala civilizovaná lidská společnost. Toto jsou skutečnosti, které by nás měly přesvědčit, že dobro je mocnější než zlo a vítězí, podobně jako pravda vždy zvítězí nad lží.
Chtěl bych na závěr trochu popíchnout i k určité solidaritě obyvatel s panorámatem našeho hlavního města, tedy s katedrálou a Pražským hradem, odkud téměř zmizeli zahraniční turisté. Jsou to dva velké symboly naší identity, naší spirituality, ale také i naší státnosti. Turistický ruch po našich památkách formuje naše národní vědomí a vytváří rozvoj společenské a státní identity.
Mysleme ale i na okolní provozovny, zastavme se v nich na chvíli a zanechme nějakou tržbu. Slouží jako zázemí turismu, bez kterého by cestování nemohlo být tak dostupné a komfortní, jako je tomu v dnešní době.
V opačném případě, s celkovou radostí konstatuji, že nyní při rodinné návštěvě vstupy do jednotlivých okruhů Pražského hradu platí pouze dospělí, ale jejich děti mají vstup volný, zdarma.
Je to určitý signál, že nyní je ta pravá doba vyrazit objevovat symboly naší víry a naší státnosti, v klidu, bez davů turistického ruchu, s dětmi. Právě v těchto chvílích uvolnění, především v letních měsících jsem mohl několikrát naslouchat výkladu rodičů svým ratolestem. Bylo to zajímavé.
Ne vždy to byl odborný výklad, ale bylo to skutečně mistrovsky podané, jak těm nejmenším vysvětlit kdo jsme a proč zde jsme. Jako bychom přes všechny krize znovuobjevili ztracený půvab naší vlasti.
Názory zde zveřejněné přinášejí různé pohledy publicistů a osobností, ale nevyjadřují stanovisko Deníku.
44
Kondice
Dům a zahrada
Kafe
iReceptář
TN.cz
