Valašský GEN: akademický malíř Ilja Hartinger

Pro šestasedmdesátiletého karolinského rodáka je valašská krajina dodnes srdeční záležitostí i zdrojem inspirace

Jaká byla vaše cesta k umění? Co vás k němu táhlo?

Především rodiče. Tatínek byl zaměstnaný tady ve sklárnách jako sklářský mistr. Sklářství tehdy nebylo jen zaměstnání, ale spíš umělecké řemeslo. Skláři museli mít estetické vlohy, aby mohli vytvářet krásné sklenice. Otec nejenom že dělal sklo, ale také kreslil. Byl vlastně malíř amatér a vedl mě k tomu.

Ve sklárnách jste i sám pracoval…

To byl takový další stupeň. Sklářské řemeslo se totiž dělilo z pokolení na pokolení. Otec si myslel, že bych ve sklářském řemesle mohl pokračovat. Chvíli jsem dělal ve sklárně u leptání skla. Dřív byly u větších podniků takzvané ROH a byly u toho třeba výtvarné kroužky. Já jsem chodil do výtvarného. S kamarádem, který také maloval a kreslil. Ten se znal s profesorem Františkem Podešvou ze Soláně.

Jaké bylo setkání s malířem profesionálem?

Tam jsem poprvé zatoužil stát se takovým akademickým malířem jako on. Viděl jsem tam tehdy ve svých šestnácti sedmnácti letech obrovské věci. Jednak jsem viděl ten jeho pěkný ateliér v horách na Soláni a zaujaly mě i jeho věci, které byly na vysoké úrovni. Byl skutečně profesionál v každém případě. Kdysi studoval v Praze, byl absolventem Akademie výtvarných umění.

Poté jste nastoupil na střední školu do Brna. Kdo vás vedl tam?

Měl jsem štěstí. Dostal jsem se profesoru Karlu Langrovi. Ten tíhnul k Valašsku a maloval valašské chalupy. Dělal o něm dokumentární kresbu. Valašsko prostě znal. Potom jsem šel na umělecko-průmyslovou školu do Prahy do ateliéru profesora Antonína Strnadla, který pocházel z Trojanovic od Frenštátu a také maloval Valašsko. Měl jsem to štěstí, že jsem studoval u profesorů, kteří důvěrně znali můj rodný kraj. Ohromně mě vedli.

Myslíte, že kdybyste potkal jiné učitele, tak byste k Valašsku už tolik netíhl?

K Valašsku bych tíhl, ale bylo by to pro mě složitější. Přece jenom oni byli s Valašskem spojení. Pro mě byl ohromně fajn pocit, když jsem maloval staré včelíny a nemusel vysvětlovat, jak vypadá. To oni všechno ovládali.

Jaký byl příjezd na Valašsko? Jaké byly začátky, kdy jste se měl uživit?

To bylo složité. Začínal jsem v etnografickém ústavu v Brně. Nemohl jsem totiž hned přijít a být na volné noze. Přeci jen jsem potřeboval mít nějakou existenční jistotu a prostředky, abych si mohl koupit barvy a rámy a mít na živobytí. Chvíli jsem tedy byl v tom etnografickém ústavu v Brně.

Pak jste si našetřil a mohl na volnou nohu?

Ano, potom už jsem měl prostředky. Nehledě na to, že když jsem byl v Praze, trochu jsem přetrhl kontakty tady s tím prostředím. Když jsem ale byl v Brně, už jsem jezdil sem, měl jsem tu rodiče, o které jsem se musel postarat. Tatínek byl v důchodě, mamka zaměstnaná nebyla. Cítil jsem povinnost pomoct rodičům. Z Brna už nebyl problém sem jezdit. Kreslil jsem valašské chalupy, už jsem měl nějakou existenční jistotu.

Nepřemýšlel jste o tom, že byste zůstal v Praze? Nebylo by to lehčí?

Většina mých kamarádů a spolužáků v Praze zůstala. Já jsem ale přeci jen inklinoval k Valašsku. Jak už jsem říkal, dost citový moment pro mě byli rodiče, kteří když já jsem studoval, neměli zrovna na růžích ustláno. Byla to pro ně zátěž nehledě na to, že jsem měl ještě dva mladší bráchy. Cítil jsem k nim povinnost. K té krajině ale taky. Bylo to pro mě prostě silnější než volné umění v Praze. Nehledě na to, že v Praze už to bylo moc přefrekventované. Umělců a všeho tam už bylo příliš. Navíc to tam nebylo tak svázané s prostředím.

Jak to myslíte „svázané s prostředím“?

Pro mě to bylo moc intelektuální prostředí. Spíš jsem tíhl k takové citové a vztahové záležitosti. K lidem a krajině, kdežto tam už to bylo takové spekulativní, už moc vychytralé. Kdežto tady to pro mě bylo takové upřímnější, poctivější, jednodušší. Už jsem nemusel přemýšlet nad tím, kdo mi udělá nějaký podraz.

Zmiňoval jste mentory, kteří vás inspirovali a dokázali povzbudit. Máte i vy někoho, kdo po vás přebere štafetu?

S manželkou děti nemáme. Učil jsem ale a chodili ke mně mladí lidé, kteří jsou dnes třeba učitelé kreslení. Těm jsem při jejich studiu radil. Manželka chvíli učila výtvarnou výchovu na Vsetíně. Já jsem ale učit nechtěl. Nechtěl jsem být vázaný. I proto, abych mohl jezdit do toho Brna a chodit po krajině a abych nebyl svázaný tím, že bych dělal učební osnovy, docházky.

Nepřemýšlel jste třeba nad tím, že byste si pod svá ochranná křídla vzal nějakého nadějného žáčka?

Nad tím jsem ani nějak nepřemýšlel. Nikdo takový se totiž nenaskytl. Děti sice malovaly, někdy je i rodiče dovedli, ptali se, co na jejich tvorbu říkám a tak. Jenomže nevydrželi. To je hrozně důležitá věc. Chce to být houževnatý a stavěný tak, aby člověk vydržel.

Myslíte, že v době, kdy jste začínal, byli výtvarníci a malíři houževnatější?

Tehdy to bylo poctivější i na školách. Základem je totiž kresba a znalost řemesla. To znamená šepsování plátna, podklad, technologie barev a tak. Všechno toto se dřív na školách víc respektovalo. Mladí se učili od starších. Vše začínalo tím, že jste musel znát to řemeslo. Jak říkají Francouzi to metiér. Slovo umění je od slova uměti. Nedovedu si představit, že by dřív například žáci Rembrandta vyměňovali někde skla u semaforů nebo natírali tank na růžovo. To byli všecko poctiví lidi a všechno mělo obrovský fundament a řemeslo. Co zůstane po některých dnešních výtvarnících? To je samá počítačová grafika, samá videoreprodukce, videa. Nemá to trvalý charakter. Nemá to podstatu.

Tu poctivost řemesla?

Ano a nejen to. Poctivost v názoru. Oni třeba říkají, že jsou moderní, a umělci jako Mařák nebo Mánes jsou už vyčichlí. Ta forma možná už vyčichlá je. Ta konzervativní, zastaralá. Ale láska ke krajině, člověku je tam zašifrovaná, ta vydržela a vydrží. Protože tam je. Kdežto tady u toho ne.

Mladí by se měli navrátit k těm kořenům?

V tomto jsem opravdu konzervativní. Vidím, že věci vytvořené dřív zůstaly, ale věci, které teď dělají, nemají trvání. Názor Podešvy byl, že obraz musí být jako linoleum. Opravdu musí vydržet všechno. Také díla od starých mistrů jako byl Rembrandt, Leonardo a tak, vydržela. Mělo to obrovský základ, obrovské řemeslo. To oni teď úplně popírají, protože je to podle nich zastaralé. Já mám své obrazy pověšené venku. V létě, v zimě, pořád tam jsou. Chci, aby byly tak poctivě namalované, aby barvy nezoxidovaly a neopadaly. Mladým umělcům názor neupírám, respektuji je. Ale oni musí můj názor respektovat také. Vím, že jestli vyměnili skla u semaforů nebo natřeli tank na růžovo, chtěli šokovat. Mají na to právo. Ale já zas mám právo to nepovažovat za umění.

Říká se, že některým umělcům se dostane uznání až po jejich smrti.

Ano, to platí a platit bude. Samozřejmě že Fila, Kubišta nebo Špála nebyli zrovna ve své době nějak uznávaní. Pořád to ale bylo řemeslo a pořád tam ještě byly i v těch obrazech takové momenty, které diváka zaujaly. Kumštýřovi musí jít hodinky napřed. Tak to bylo vždycky. Důležité ale je, aby to předění nebylo tak velké, že by ztratil kontakt s publikem. Dnešní umění je ale módní záležitost postavená jen na tom udělat nějaký šok. Ani lidi k němu nemají vztah. Když jsem byl na výstavě impresionistů ve Vídni v Albertinu, bylo tam narváno. O patro výš, kde vystavovali moderní umělci, nebyl nikdo.

Jak je to vlastně s návštěvností u vás v galerii? Chodí k vám lidé?

Chodí a dost. Je to i proto, že jsem svoji galerii udělal tak, abych v ní nevystavoval jen sebe, ale aby lidé měli možnost konfrontace. Aby měli možnost vidět obrazy, které se vystavují i v Praze. Lidé galerii navštěvují i z toho důvodu, že se u mě nejedná o komerční záležitost. Když neprodám svůj obraz, vůbec nic se nestane. Záleží přitom i na vztahu výtvarníka k lidem. Kdybych byl nějaký nevstřícný, netolerantní, že bych si řekl: jsem umělec, jsem nad věcí a k lidem bych se choval povýšeně, tolik by jich tu asi nechodilo.

Ukazovat i další umělce je smyslem galerie, kterou jste spoluzaložil v Novém Hrozenkově?

To je úplně na stejné bázi. V Hrozenkově, kde jsem na galerii tak trošku podílníkem jsme to udělali z takové piety k Podešvovi, Hofmanovi a tady těm. Ctil jsem povinnost, vzhledem k tomu, že jsem u nich začínal, se nějakým způsobem odvděčit. Zajistit, aby o nich budoucí generace věděla a nebyli zapomenuti.

To se týká všech valašských umělců?

Všech. Ale zas je udělaný určitý výběr. Ono dneska už začíná malovat kdekdo. Prostě kdo má ruky a nohy, vydělává si tím. My jsme se rozhodli, že tam opravdu budou vystavovat kvalifikovaní výtvarníci. Všichni, kdo tam vystavujeme, máme vysoké školy. Nějakým způsobem jsme to museli ohraničit a udělit tomu nějaký statut. Je to stálá výstava a není vybudovaná na komerčním zájmu, což platí i o mé galerii. Prostě nejsem závislý na tom, jestli prodám obrázek nebo ne. Není to postavené na tom, že by přišla návštěva a já už cinkal klíči, jestli si něco koupí nebo ne.

Dá se vůbec v dnešní době uživit tím, že jen malujete?

Hodně malířů bylo dřív na volné noze a teď učí třeba na lidové škole umění nebo dělají různé kurzy. Lidé, kteří bydlí v panelácích a mají děti na studiích nebo nemají prostředky, si obrazy nemohou dovolit koupit. Ale jsou zase sběratelé, kteří do toho investují. Faktem totiž je, že ten obraz nikdy nebude lacinější, ale vždycky půjde do ceny. Minimálně rámy a materiál. Je struktura lidí, kteří toto ocení.

Kde rád vidíte své obrazy?

Pro mě je ideální třeba v Luhačovicích lázeňský dům nebo na Vsetíně taková reprezentační restaurace. Nejradši vidím obrazy tam. Je to z toho důvodu, že když někdo přijde do galerie, projde výstavu a jde domů. Kdežto lázeňští hosté jsou tam ubytovaní, jdou do restaurace, kde mám obrazy. Člověk si objedná jídlo nebo dostane polévku a čeká na hlavní jídlo. Zatímco čeká, má možnost se dívat na ty obrazy a korespondovat s tím výtvarným dílem. Důležité je ale i to, že mám kdykoliv možnost dívat se na obrazy, které jsem vytvořil před deseti nebo dvaceti lety.

Za léta, co se umění věnujete, jste projezdil už celou Evropu, na mnoha místech vystavoval.

Ono je fajn, když máte třeba někde ty věci vystavené. Když je to ale tady, je to víc umocněné. Tam je to takové rozptýlené. Prostě jen nějaký malíř z Česka. Hrozně fajn je, když třeba na Kohútce když jsem měl výstavu obrazů, lidé se podívali z okna a viděli ty hory, které jsem namaloval. Takže je to takové organicky spojené. Krajina s prostředím. A v ten moment je i působnost té výstavy intenzivnější a je z toho větší zážitek. Něco jiného je, jak ta věc působí, když ji máte vystavenou tady, na Kohútce nebo na Soláni a jinak už působí už v Brně nebo Praze. Záleží taky na tom, v kterém prostředí vystavujete. Aby to bylo spojené s prostředím, ve kterém to bylo vytvořené.

Jak jste se dostal až k tomu, co tvoříte dnes?

Už když jsme chodili k tomu Podešvovi, chodili jsme malovat exteriéry, krajiny. Nejprve jsem to studoval tužkou, uhlem. Potom jsem začal dělat akvarely, které byly hodně realistické a popisné. Ze začátku trošku školní. Potom jsem to postupně zjednodušoval a dostal se k takové určité stylizaci. Už nezáleželo na tom, jestli je tráva taková nebo jiná. Nebylo důležité kolik šindelů má chalupa, ale šlo o to, aby ta krajina byla typická. Další věcí, která je v mých obrazech dominantní, je důležitá role světla. Světlo totiž dává té krajině náladu. Prostě je to taková pocitová záležitost.

I k tomu jste potřeboval reálný podklad?

Ano. Dřív to byla spíš nápodoba krajiny, kdežto teď je to krajina z představy. Lidem ukazuji, jak ji vidím já. To znamená, že už zruším ty televizní antény, elektrické vedení a opravdu se snažím vymáknout tu charakteristickou, typickou krajinu. Chci vyjádřit ten pocit, dojem.

Takže když chcete ztvárnit tu krajinu, už ji ani nepotřebujete vidět na vlastní oči?

To je ještě další moment. Když budu krajinu malovat jen z představy a budu ji dělat v ateliéru, bude to takové vydestilované. Když zjistím, že už to začínám mít na jedno kopyto, jdu zase do krajiny. Studuju ji, nakreslím si ji znovu, abych do toho zas dostal tu rozmanitost, zajímavost. Potom jdu zas do ateliéru. Když jsem ale pro změnu pořád v té krajině, dojdu k tomu, že už jenom kopíruji. Začne to být moc fotografické, realistické. V tom případě stop, jdu do ateliéru a pracuji zase tam. Musím to prostě vyvažovat.

Ilja Hartinger

 - narodil se před šestasedmdesáti lety v tehdejším Novém Hrozenkově–Karolinině Huti

- akademickým malířem se toužil stát od první návštěvy v ateliéru Františka Podešvy na Soláni, který se stal jeho učitelem

- před nástupem na střední školu pracoval v karolinské sklárně u leptání skla

- jeho obrazy visí v evropských galeriích. Jím vytvořená díla lidé obdivují rovněž v Texasu či Peru

- kdyby si měl vybrat město, ve kterém by chtěl žít, byla by to Paříž

- v Karolince je jeho autorská galerie, je také spoluzakladatelem galerie v sousedním Novém Hrozenkově