Chtěl jste se vždy stát tatérem?

Původně jsem se jím stát nechtěl. Vše začalo v době, kdy v Česku byly možná tři tetovací studia a všichni za to chtěli neskutečný balík. Vymýšlel jsem si různé alternativní cesty, jak bych se k tetování mohl dostat. Zpočátku jsem oslovoval lidi ze svého okolí, co měli tetování. Byli to například bývalí kriminálníci, punkeři nebo živly z různých subkultur. V podstatě se mi za to nechtělo platit, tak jsem začal sám u sebe.

Jak vypadá učení se tatérskému řemeslu?
Dneska je to poměrně jednoduché. Nejlepší cesta je jít do velkého renomovaného studia dělat uklizečku bez nároku na honorář, tedy mít možnost koukat se profesionálům pod ruce. Pak je nutné vzdělání, protože tetování je vázaná živnost podmíněná rekvalifikačními kurzy, dosaženým zdravotnickým minimem a podobnými věcmi. Člověk se k tomu musí postavit tak, aby vyhověl legislativě. Znám spoustu tatérů z mladší generace, kteří jsou celý život na cestě. Jezdí od jednoho studia ke druhému, kde několikaměsíčně hostují. Neotevírají vlastní podniky, jenom jezdí po světě. Není to už jenom o tom, dělat kurzy, zaregistrovat se na „finančáku" a otevřít si podnik. Spousta lidí funguje i takhle, což je taky zajímavý systém.

Když se člověk učí tetovat, trénuje i na kůži poraženého zvířete?
Existují i syntetické náhražky, ale řekl bych, že to člověku nic nedá. Jde o to, aby si člověk osvojil nástroj, ale tetovat se na tom nenaučí. Maximálně si osvojí techniku a úchop.

Začínající tatér musí mít zpočátku velké obavy…
Jo, taky povolání tatéra není pro každého. (smích) Svým způsobem to musí mít v hlavě šoupnuté trošku jinam, než zbytek populace. Většinou lidé začínají sami na sobě, pak mají kolem sebe stádo dobrých známých. Když si tak zpětně vybavuji, taky jim chyběla půlka mozku, když do toho šli. (smích) Tímto způsobem začínal asi úplně každý.

Když k vám přicházejí zákazníci do studia, bývají často nerozhodní?
To je pro mě největší zlo. Lidem chci věřit důvody. Nezajímá mě, co a proč to na sebe dávají. Samozřejmě jsem rád, když to má duši a hloubku. Chci mít čisté svědomí, že jim neubližuji. Chci slyšet z hlasu, že to člověk myslí vážně a víc mu to dá, než sebere. Z nerozhodných lidí nemám vůbec dobrý pocit. Pokud za mnou někdo přijde, vysype mi koncept nebo konkrétní zadání a ví, proč to dělá, určitě s ním budu pracovat raději. Někdo se mě ptá, co by se k němu hodilo. Vzápětí odchází, řeknu jim, ať přijdou, až si to srovnají v hlavě.

V opačném případě si klienti mohou nosit i své vlastní návrhy, je to obvyklé?
Mám zákaznici, která se tetuje výhradně motivy projektovanými jejími blízkými. Má tetování, které jí navrhl její manžel nebo sedmiletý syn. Tímto způsobem si zvěčňuje své blízké. Je to zajímavý postup a úplná alternativa k tomu, co se snaží dělat velké procento tatérů. Mně to přijde hodně zajímavé a baví mě to, protože si půjčuji rukopis někoho cizího. Mám možnost se od těchto lidí něco naučit. Promítají do toho jiné triky, grafické techniky, postupy. Pro mě je to zajímavá, velice příjemná změna. Dobré je, když má člověk představu, o čem je tetování, aby předloha byla technologicky tetovatelná.

Jaké jsou nejčastější návrhy?
Hodně se tetují nápisy. Spousta lidí jede v citátech všeho druhu. Bohužel se z dříve příjemných tradicionálů stávají odrhovačky. Moc mě to nebaví, taková práce je čistě o kopírce, není to tvůrčí práce. Dříve šly znamení zvěrokruhu nebo jména dětí. Naštěstí po mně nechtějí čínské a arabské nápisy. Z toho jsem míval smíšené pocity, protože nerozumím gramatice a pravopis mi nic neříká. V podstatě nevím, co píšu a google překladač není dvakrát seriózní zdroj. (smích)

Kde čerpáte inspiraci?
Jezdím po světě, především střední Evropu. Navštěvuji tetovací setkání, která se snažím nejvíce objet. Pravidelně jezdím do Budapešti, Krakowa, Vídně, kde se dívám pod ruce světové špičce. Maďaři jsou úplně úžasní, tetovací akce pořádají v největším kongresovém centru v zemi. Člověk tam vidí v jedné hale sto padesát tetovacích salónů z celého světa. Zvou si tam různé zajímavé hosty, například z Mexika, Kalifornie, domorodá studia z Polynésie a Japonska. Snažím se čerpat vlivy z celého světa, protože Češi nemají vlastní tradici tetování. Tady se za komunistů netetovalo, bylo to všechno o vězeňském undergroundu. Holt nám zbývá čerpat inspiraci od zbytku světa nebo si vytvářet své vlastní cesty.

Myslíte si, že stále platí rovnice tetování – kriminálník?
Dřív jsem měl tendence to uvádět na pravou míru, dneska jim to nevyvracím. Pokud je někdo natolik omezený, že se upne na stupidní škatulkování a vnější obal, dobře mu tak. Ať si v tom shnije zaživa. Tito lidé mě moc nezajímají. Typická maloměstská morálka je, podívej se na něj, ten je divný, od něho radši dál. Nemám tendenci to vysvětlovat nebo obhajovat, naopak mě baví, je v tom utvrzovat. Dodám tím vlastnímu tetování na exkluzivitě. Spousta lidí z toho bude mít respekt nebo se budou bát.

Přitom v létě je viditelné, že tetování má opravdu velké množství lidí…
Má ho kdekdo. Myslím si, že se lidé snaží dohnat západní Evropu a zbytek světa. Čtyřicet let jsme se nesměli tetovat, dneska se můžeme přetrhnout. Říkáme si, teď tomu dáme. (smích) Tetování je populární v celém světě, zažívá obrovský boom. Dostává se z punkových subkultur a rabijáckých skupin mezi normální společnost. V současnosti jsou tetovaní doktoři i právníci, akorát to mají pěkně dopnuté pod kvádrem.

Docela často to bývá problém u zaměstnavatelů…
To jsou bohužel společenské konvence a normy, které u nás přetrvávají. Musí umřít alespoň jedna generace, aby zafungovala i osvěta. Z minulých pracovních působišť mám zkušenost, že personalisté před patnácti lety dokázali poznat tetování z kriminálu a studia. Do dotazníku stačilo uvést zájmy motorky a tetování, pak veškeré narážky skončily.

Ve společnosti kolují různé stereotypy. Jedním z nich je argument, nenech se tetovat, až budeš starý, bude to vypadat hrozně.
Já to řeknu jednoduše, jestli budu mít nohy modré od křečových žil nebo budou potetované, doktorovi to bude úplně jedno. Až budu starý, budou staří všichni okolo. Do té doby bude tolik tetovaných lidí, že to nikdo nebude řešit. Mám zkušenosti z účastí na zahraničních akcích, kde potkávám hodně staré tetované lidi. Můžete potkat chlapa s kraťasy a košilí, který má potetované všechno, co mu leze z rukávů a nohavic. Na zádech má vyšité, že v roce osmnáct set dvacet založil tetovací studio jeho děda a on je třetí generací tatérů v rodině. Když jsem ho viděl, hned mě napadlo, že musel mít krásný barevný život po všech stránkách. Pro mě je to zajímavý člověk, není to typický důchodce s kolečkovou taškou a holí. Je to „bombarďák", který jezdí celý život po konvencích, setkává se s lidmi a žije úplně jinak. Přitom by to mohl být můj děda, může mu být kolem sedmdesáti. Svým způsobem před těmito lidmi smekám.

Mají tetování na určitých částech těla nějakou symboliku?
To je těžké. Ve středověku se prostitutky cejchovaly lilií na rameno. Na druhou stranu lilii si skauti převzali jako symbol čistoty duše. Určitě to je dvousečné. Jeden říkal to, druhý zase tamto. Mísí se v tom vlivy z různých kultur, čímž dochází ke kontroverzním výkladům. Umístění volí člověk sám pro sebe, jako nositel toho tetování. Má svůj důvod, ať už to jsou obavy z různých společenských dopadů nebo další příčiny. Dříve se tradovalo, že náušnice v levém uchu je symbol homosexuality. Je to blábol. Taky mám propíchlé obě uši a nejsem nepovedená holka. (smích)

Existuje místo, kam byste tetování vůbec nedoporučoval?
Všeobecně jsou to místa, kde se rychle obnovují kožní buňky. Tetování má pak tendence s přibývajícím věkem odcházet. Na obličeji stárne pokožka daleko rychleji, než jinde na těle, protože je vystavený povětrnostním vlivům. Další místo jsou dlaně malíkové hrany, které jsou neustále v kontaktu s podložkou. Zde dochází mechanicky k většímu tření a opotřebování kůže, tím pádem tetování rychleji odchází. Z toho nemívám dobrý pocit, protože to svádí k otázkám, kdo to dělal. Neříkám, že tetování na tato místa nedělám, ale nedoporučuji to. Dělám to se smíšeným pocitem, který mi víc vezme, než dá.

Udělal jste nějaké kuriózní tetování?
Ano, udělal jsem hodně zajímavých věcí. Snažím se všechno dělat zajímavé, především je nacpávat humorem a dvojsmyslem. Chci, aby měli dvousečný výraz a provokovali. Po světě ode mě běhá Hello Kitty na sto kilovém řízkovi, a další špatné vtipy. Není to jenom o animovaných postavičkách, je to o významech tetování. Několik takových tetování mám sám na sobě. Myslím si, že se této zvláštní formy humoru bojí víc lidí, než hřbitova přes celá záda. Tímto dodávám svým tetováním na exkluzivitě. Některé mé autorské kousky vyžadují odvahu ze strany nositele. Člověk to musí mít sečtené v hlavě. Zároveň ví, že tímto tetováním bude výjimečný. Spousta lidí se v této teorii našla, protože normální tetování má kdekdo. Na tetování, které se směje zbytku světa do obličeje, musí člověk mít odvahu. Zvláštních tetování mám celou řadu za sebou.

Vytváříte „na míru" tetování svým blízkým a známým?
To mám úplně nejradši. Mám rád své pravidelné zákazníky a klienty, snažím se jim trefit do vkusu a do tetování promítnout vše, co o nich vím. V tom je práce zajímavější. Lidi od toho dostanou, co sami nečekali. Většinou jsou navíc příjemně překvapeni. Říká to pak o nich daleko víc, než si původně mysleli.

Své umění vyvážíte za hranice města, účastníte se i různých tatérských soutěží…
Jezdím, loni jsem byl v Praze na konvenci, je to asi největší tetování setkání u nás. Minulý rok se mi zadařilo, vyhrál jsem soutěžní kategorii Old/New School Tatoo svým autorským kouskem. Jedná se o tetování starou technikou, výrazné kontrastní černé linie a jednoduchá grafická linka. Je výrazově i graficky příbuzné tetováním před sto lety. Námořnické vzory, které se tetovaly po západoevropských přístavech.

Vy tedy dostanete někoho, kde se chce nechat potetovat?
Ne, přivezu si svůj model a na papíře mám naskicovaný svůj projekt. Akorát se to tetuje na veřejnosti, můžu se s tím hrát i osm hodin v kuse, aby to vypadalo.

Máte tuto kategorii v oblibě?
Baví mě hodně, protože to je ideální způsob, jak do tetování promítnout příběh nebo událost. Podle mě, je to jedna z nejlepších cest, jak si obrázky poskládat svůj vlastní životopis a promítat do něj vlastní věci.

Co to pro vás znamená, když vyhrajete takovou soutěž?
Reklamu, prestiž, nic víc mi to nepřinese. Tady ve studiu mám pohár, na který mi sedá prach. Hlavně člověk vyveze své jméno za hranice regionu, pro mě je to poměrně důležitá věc.

V našem regionu asi není mnoho tatérů…
Je jich relativně dost. Panuje tady taková zajímavá konkurence, co vás nenechá zaspat. Neustále vás nutí se v něčem vyvíjet a posouvat to někam dál. Zákazníkům se snažím nabídnout pouze prvotřídní věci.

Dá se čistě tetováním uživit?
Tetováním se uživit dá, mě nic jiného neživí. Dělám to pět let v nejchudším regionu v republice. Nechci, aby to vyznělo jako návod pro snadné a rychlé nabytí peněz. Je to spousta práce, ale jde to. Vsetín mě baví v tom, že není těžce zbohatlý region. Můžu poměrně jednoduše manipulovat s termíny, mám poměrně krátké objednávací lhůty. Jsem schopný vzít kohokoliv a nápad realizovat do čtrnácti dnů až třech týdnů, což v Brně a Praze dost možné není. Objem práce dost často kolísá na tom, jestli lidé mají před nebo po výplatě. Na druhou stranu mám tolik stálých klientů, že jejich objednávky píšu do hluchých míst. Nedělá mi problém si to vykrýt.

Lidé často tápou a nevědí jak si vybrat tatéra, podle čeho by se měli rozhodovat?
Rozhodovat by se měli podle živých referencí. V ideálním stavu znají lidi se zahojenými funkčními kousky, které mají tři až pět let. Řídit se podle fotek je hodně zavádějící, často bývají vyhnané fotoshopem s výraznými kontrasty. Dobrý tatér najde rozumný poměr mezi uměním a řemeslem, pracuje zodpovědně s tím, že to tetování má na celý život.

Asi by se neměli ohlížet na peníze…
Peníze by mohly být podružná záležitost. Nicméně v našem malém údolí nejsme tak dobře situovaní, abychom se na peníze dívat nemuseli.

Jaké bylo vaše první tetování?
Drak na lýtku, volil jsem si ho podle jména. Svatý Jiří byl biblický drakobijec. Nevím, co mě tehdy osvítilo, ale první tetování se mi podařilo udělat ve vztahu ke svému jménu. Udělal jsem si ho sám. I když není nijak graficky a technicky na výši, tak toho absolutně nelituji. Tehdy jsem ještě nevěděl, že to bude start mé budoucí kariéry. Pro mě to má historickou hodnotu, má to duši.

Všechna místa si asi nepotetujete sám, komu se necháte svěřit?
Na pravé ruce mám práci asi pěti tatérů, většinou pocházejí z Česka. Jedno tetování mám od domorodého tatéra ze Samoi, několik tisíc let starou technikou. Mám to vysekané do ruky zabroušenou kostí z albatrosa, je to taková replika rituálního tetování. Říká se, že to je nestarší technika na světě. Samoani tetování pojmenovali, jejich tatau se skloňuje ve všech jazycích po celém světě. Toto tetování má pro mě určitou symboliku, jako projev úcty, jejich kultuře, která s tetováním podle encyklopedií začala.

V současnosti vlastníte studio, tetujete, kam směřujete dál?
Studio bych chtěl dostat na vyšší úroveň. Chtěl bych vytvořit podmínky pro dalšího umělce, případně pro hostující tatéry, abych lidem mohl nabídnout ještě jiný rukopis. Kdybych tady měl dalšího tatéra, umožní mi to více cestovat a hostovat v zahraničí. Mám za sebou nějaké zkušenosti v Německu, chtěl bych v tom pokračovat a podívat se se svým strojkem někam po světě.

Jiří Kovalčík

- se narodil 30. 7. 1978 ve Slavičíně
- studio Tattoo Kovis ve Vsetíně má otevřené pátým rokem
- inspiraci čerpá na tetovacích setkáních a hostování v zahraničních studiích
- v roce 2013 zvítězil na patnáctém ročníku tetovací soutěže International Tattoo convention Prague v kategorii Old/New School
- za své největší ocenění považuje, že lidé rozpoznají jeho vlastní tatérský rukopis

Autor: Zuzana Vyškovská