Těžko bychom spočítali, kolik času věnoval svým svěřencům a kolik závodů s nimi o víkendech objezdil. Životní elán neztrácí ani na prahu penze. I když se s ním osud nemazlí, sportu dál zůstává věrný.

Vzpomínáte si ještě na své sportovní začátky? Jak jste se dostal k atletice?

Na Gymnáziu ve Žďáru nad Sázavou jsem se dostal ke sportu díky profesorovi Šimurdovi. Ten mě dokázal pro sport doslova zblbnout. Takže jsem šel studovat do Olomouce tělocvik a zeměpis. Tam jsem začal závodit v národní lize za Lokomotivu Olomouc.

Proč jste začal učit na Valašsku?

Oženil jsem se a přesídlil na ZŠ Masarykova ve Valašském Meziříčí, kde učím dodnes. Začal jsem v roce 1971 a letos končím. Takže mám za sebou 41 let ve školství.

Více než 40 let se tedy aktivně věnujete sportovní výchově mládeže a trenérství…

Hned po příchodu na ZŠ Masarykova jsem založil atletický kroužek. Bylo tady nové hřiště, tak jsem toho chtěl využít, ještě jsme tehdy dodělávali antukovou dráhu. Hned od začátku byl zájem velký. A když se o tom dozvěděli činovníci z TJ, například profesor Jiří Deml nebo pan Milan Stanišič, hned mě využili a od roku 1972 jsem se stal trenérem TJ.

Tehdy patřila meziříčská atletika mezi silné oddíly a měla velmi dobré výsledky, je to tak?

Jednu dobu jsme opravdu byli velmi dobří a měli jsme výborné výsledky na úrovni celé republiky.

Jak jste se dostal k milovanému skoku do výšky?

Byl u toho právě profesor Šimurda z gymnázia, který mě naučil skákat „horeina". On měl dorostenecký rekord 175 cm a já jsem to skočil taky. To bylo ještě doskočiště na dálku, které se shrnulo a z boku se daly stojany, žádné žíněnky. Ten rekord překonali až po 40 letech flopem.

Skok vysoký jste tedy začal trénovat i své svěřence na Valašsku…

Ano, podařilo se mi sehnat materiál a udělali jsme si první molitanové doskočiště a začali jsme s flopem, který nahradil starší styly horeina a strédla.
Jak vznikl nápad uspořádat v Meziříčí prestižní Valašskou laťku.

V Praze tehdy pořádali tzv. Novinářskou laťku a to nás inspirovalo. Začínalo se na parketách a v teniskách. Později jsme začali vozit z Třince tartanové pásy. Byly ohromně těžké a byla to pořádná dřina je dostat na Masaryčce do tělocvičny, ale skákalo se na nich dobře.

Kdy začali na Valašskou laťku jezdit čeští reprezentanti?

Ze začátku přijížděli především závodníci z našeho regionu. Ale postupně se to rozšířilo na severní Moravu. Začali jezdit závodníci z Vítkovic, Jaroslav Bába k nám jezdil už jako čtrnáctiletý žáček. Začali jezdit také Slováci. Postupně jsme zvali celou republiku a z Valašské laťky se stal oblíbený závěr sezóny. Všichni se sem rádi sjeli, večer se posedělo u kytary, hrála nám Polajka a mnozí účastníci na to dodnes vzpomínají.

Která slavná jména české atletiky na Valašské laťce byla? O Jaroslavu Bábovi jste se již zmínil…

Byli tady v podstatě všichni ti dobří. Vzpomeňme na bratry Jankovi, na Tona, Štalmacha. Z žen například Dubnová, která drží dodnes rekord Valašské laťky 193 cm. Mezi muži je rekordmanem Jarda Bába, který dokázal z pěti kroků v naší malé tělocvičně skočit 230 cm, za což by mohl na špičkových světových akcích brát medaile. Takový výkon se neskáče každý den. Pravidelně se Valašské laťky účastnili také zahraniční závodníci ze Slovenska, Polska, Maďarska, Holandska, Ruska, Francie, zkrátka už léta je Valašská laťka mezinárodním závodem.

Pro Valašskou laťku byla vždycky typická skvělá atmosféra a doslova rodinné zázemí, i to je určitě důvod, proč do Meziříčí reprezentanti rádi jezdili…
Laťka vždycky žila. Byly to transparenty, trubky, bubny, muzika, to vše dotvářelo atmosféru. Vždycky se fandilo také našim místním skokanům. Závodníci se rozbíhali mezi diváky, takový kontakt s publikem jinde není.

Meziříčští výškaři vždy patřili k tomuto závodu a neskákali vůbec špatně…

Nejlepší byl Milan Palát, který měl jako dorostenecký mistr republiky rekord 219 cm. Jarda Gryc skákal 210 cm, Ivoš Lašák a řada dalších dvoumetrových skokanů, bylo jich kolem deseti.

Valašská laťka ale zdaleka nepatřila jen těm nejlepším. Je tradicí, že se na ní scházely všechny generace?

Začali jsme u mladších žáků, kteří laťku zahajovali, a pokračovali k dalším kategoriím a nakonec přibyli i veteráni, jak postupně stárli bývalí závodníci. Oni vždycky rádi přijeli, a tak má Valašská laťka také vynikající veteránský rekord 206 cm. Nesmíme ale zapomenout ani na skvělé meziříčské holky - Marie Kabeláčová, Libora Indruchová, Vlaďka Pavlíčková a tak bychom mohli pokračovat.

Meziříčská atletika ale zdaleka neměla jen zdatné výškaře…

Měli jsme mistry republiky. Jarda Gryc byl nejzdatnější sportovec Československa, Milan Palát byl mistr republiky ve výšce, Vláďa Lindovský mistr republiky v kouli, Laďa Dlouhý mistr na 110 metrů překážek. Zdeněk Konvičný mistr republiky v trojskoku a výšce. Míra Mezihorák byl mistrem na 100 metrů. Vendula Aubrechtová v pětiboji, Lidka Tománková v dálce. Zkrátka celá řada jmen dělala dobré jméno valašské atletice. Navozili jsme přes padesát medailí z mistrovství republiky. To byly nejsilnější ročníky z 60. let. Sedm z nich se dostalo také do reprezentace.

To zní neuvěřitelně vzhledem k tomu, že meziříčská atletika nikdy ani zdaleka neměla ideální tréninkové podmínky, což bohužel platí dodnes…

Těžko tomu uvěřit, ale rozhodující bylo nadšení a dobrá parta. Dobrému jménu valašské atletiky pomohla také tréninková skupina kolem Petra Morgnera a Jiřího Kadly. Tehdy se nám ani nesnilo o tartanu na dráze. Ten dnes ve Valmezu máme, ale chybějí zájemci o atletiku, dnes jde spíš o výrazné individuality, tehdy byl zájem daleko větší. Ale i dnes máme v Meziříčí mistra republiky na stovku Zdeňka Stromšíka, který ovšem už závodí v Uherském Hradišti. Ve Valmezu nemáme tolik silných atletů, abychom udělali dobré družstvo. Zaměřujeme se spíše na mládež.

Platí stále, že atletika je královnou sportu. Že je tedy ideálním základem pro všechny sportovní disciplíny?

Platí to rozhodně. My jsme se vždycky snažili o všestrannost. Na trénincích se jenom neběhalo, ale hráli se různé míčové hry. Všestrannost je základ. Myslím, že k tomu znovu dojdeme, že všestranný základ ve sportu pomůže sportovcům prosadit se i v jiných sportovních disciplínách.

Na Olympiádě v Londýně patřili čeští atleti k těm nejúspěšnějším medailistům české reprezentace. Vrací to atletiku zpátky na výsluní?

Máme teď v atletice mladou krev, která má výsledky a bylo by dobře, kdyby k atletice znovu přitáhla zájemce.

Výhodou atletiky by pro mnohé mohla být finanční nenáročnost tohoto sportu, což nelze říci o jiných populárních sportovních disciplínách u nás…

Tretry moc nestojí a běhat se dá všude. Ale bez trenérů, kteří se pro atletiku nadchnou, to nepůjde. Na nich to vždycky stojí, ti k sobě dokážou děti přitáhnout a vést je k lásce k atletice. Příkladem je nově fungující kroužek v Zubří, který má výborné výsledky díky nadšenému tělocvikáři. To platí také o meziříčských základních školách, kde působí tělocvikáři Jiří Kadla nebo Zdeněk Stromšík starší.

Je popularizace atletiky u nás dostatečná?

Dříve to bylo lepší. Bylo také daleko více závodů a právě ty by mohly děti k atletice přitáhnout. To je pro ně nejlepší trénink. Uspořádat závody dnes není nic jednoduchého a podpory se vám často žádné nedostane. Dělat dnes sport bez sponzorů je těžké a podpora státu bohužel nedostačuje.

Jak jste dokázal čtyři desítky let organizovat závody, vést atletický oddíl, organizovat Valašskou laťku, učit na plný úvazek?

Sám jsem aktivně závodil, sport pro mě znamenal všechno a znamená dodnes. Nejde ani spočítat kolik víkendů jsem strávil na různých soutěžích po celé republice. Kdybych měl spočítat těch párků a káv po závodech. Na domácí kuchyni nebyl čas. Člověk musí být pro věc zapálený a najít dnes takové nástupce – nevím, nevím…

Neodrazuje atletika mladé, protože je náročná?

Je to dřina a děti si dnes raději hrají, proto se uplatňuje hodně například florbal. Ale i florbal je dobrý doplněk pro atletiku…

Ještě před rokem jste zřejmě o odchodu do penze neuvažoval, pak vás ale zradilo srdce…

Byl to šok, infarkt! Říkal jsem si, jak já můžu mít nějaký infarkt. Nikdy jsem nekouřil, sportoval jsem. Pan primář mi vysvětlil, že je to kumulovaný stres z rozčilování se v práci. A jako zástupce ředitele školy jsem si toho užil dost. To byly samé tabulky a úřadování. Bylo toho dost a to mě dostalo.

Vás ta událost potkala úplně nečekaně?

Bylo to bez varování. Nějak mně nebylo dobře a manželka zavolala bratrovi, který je lékařem, a už to bylo. Na EKG zjistili infarkt a skončilo to dvojitým bajpasem. Pomaličku se zotavuju, byl jsem v lázních v Teplicích a cítím se stále lépe. Místo atletiky teď ale chodím po lese na hřiby a odpočívám na své chalupě u Žďáru. Relaxuju.

Je třeba zavčas pověsit školství na hřebíček…

No jo, je to tak. Teď mám nový motor (úsměv). Ještě plánuju rozlučkovou Valašskou laťku. Štafetu po mně bude muset převzít někdo jiný, já se budu rád chodit dívat a užiju si to konečně jako divák. Nebudu už z toho mít takové nervy…

Nevěřím vám ale, že vy jako činorodý člověk zůstanete s rukama v klíně. Mýlím se?

To nezůstanu, už myslím na tu rozlučkovou laťku a pak uvidíme…

Vaše děti se potatily? Jsou z nich také aktivní sportovci?

Sportu se věnovaly všechny čtyři děti, nejvíce sportuje můj nejmladší syn. Začal studovat obchodní akademii ve Valmezu. Trénuje denně házenou a ještě sám chodí běhat. Takže mu chci pomoci, třeba i s tréninkovými plány. Mohl by být dobrý i v atletice, byl bych rád…

Co říkáte jako tělocvikář na ty stesky, že jsou dnes děti líné, nechtějí sportovat?

Je to hodně na rodině. Pokud ta děti nedonutí k tomu, aby něco dělaly, budou sedět doma. Pak je pochopitelná statistika, že přibývá obézních dětí. Omluvenky z tělocviku to nevyřeší. Měly by být alespoň tři hodiny tělocviku týdně. K tomu když se přidají sportovky, to jim prospěje. Ale bez rodičů to nepůjde, dnes stále méně dětí někam chodí trénovat, stále méně z nich se věnuje sportu. Budeme s tím muset něco udělat.

Co vám v životě sport dal?

Sport není jen o vítězstvích, ale i porážkách. S tím se naučí člověk bojovat a nevzdávat se. Někdy je potřeba uznat porážku a poučit se z ní. Sport je podle mě platnější pro výchovu než veškeré přednášky o morálce. Když mě sport zaměstnal, neměl jsem čas na voloviny a to platí i pro dnešní děti.

Byl jste na sebe jako sportovec v životě také přísnější?

Určitě je to znát na tom, že je člověk zdravě ctižádostivý. Že se hned nevzdá a to v nás zůstává. Tak jako prospěl sport mně, může pomoci každému.

Pomáhá vám právě ta zdravá sportovní bojovnost?

Vždycky platilo - buďto vyhrajeme, nebo padneme. Nebo platí - nemusí člověk zvítězit, stačí vyhrát (smích)… Tak nás hecoval trenér. Pro člověka je sport hodně, i když je k němu osud krutý, tak jako se to stalo mě. To se může stát každému, ale člověk to nesmí zabalit. Já už se těším, že zase začnu běhat.

Tak to vám přeju…

Děkuju!

Jan Kocián

- pochází ze Žďáru nad Sázavou, kde absolvoval gymnázium
- vystudoval tělocvik a zeměpis na UP v Olomouci
- patří k trenérským osobnostem královny sportu v našem regionu, někteří jeho svěřenci se dostali až do české reprezentace
- je zakladatelem a ředitelem prestižního mezinárodního výškařského závodu Valašská laťka
- přes čtyřicet let učí a trénuje na ZŠ Masarykova ve Valašském Meziříčí
- životní motto: „Člověk to nesmí zabalit!"

Autor: Aleš Linduška