Zamluvili jsme sál, pozvali kamarády, nakoupili pytel brambůrků, Martin objednal bečku a naivně doufal, že to bude vše. „Mohli bychom navařit guláš," přišla jsem s první inovací. Po dvou dnech jsem přidala ještě cukroví, pak svatební koláčky, obložené mísy a chlebíčky. Dort mi už neprošel. Kdybych věděla, co na nás doslova šiju, mlčela bych.

V pátek, den před rozlučkou, byl ihned po příchodu z práce naplánován nákup vína. Ze sklípku jsme do auta nesli tři pětilitrové demižony, z nichž se jeden hned v první zatáčce vyvrátil a polil mi kufr. „To nám to pěkně začíná," hudrovala jsem při vysoušení vozidla a drahého poslala do kuchyně, aby asistoval při přípravě guláše.

„Potřebovala bych ještě nabarvit vlasy," přišla jsem s dalším neodkladným úkolem a tahala maminku zavalenou třemi kily cibule z kuchyně do koupelny. Ta podlehla mému smutnému pohledu i argumentům o krásné nevěstě a nechala krájení na Martinovi se sestrou Jituškou, která přijela asistovat.

Byly jsme přesně v polovině zkrášlovacího procesu, když slyším: „Aničko, nedívej se!" a do koupelny běžela ségra v závěsu s Martinem, který si držel krvavou ruku. „Co se stalo?!" volám vyděšeně. „Seřízl si na prstu při krájení cibule kus polštářku," stanovila diagnózu a nad umyvadlem se snažila zastavovat proudy krve, což jí moc nešlo. „Musíš mu tam dát mašličky," začala se do záchranné akce zapojovat i mamka a odběhla od štětečku s odbarvovačem. „Vždyť mu tam ten vrch polštářku ještě visí! To je na sešití!" Šly na mě mrákoty.

Po několika minutách, kdy jsem osamoceně seděla obalená v ručníku a brečela nad prolévanou krví, mi začalo docházet, že barva působí, maminka nikde a s takovou budu mít půlku hlavy blond a druhou vyžranou do bíla. A tak jsem ji, s pocitem největšího sobce, odvolala ze zásahu a nutila pokračovat v odbarvování. „Jituško, jeď s ním na ambulanci!" starala se mamka. „Né, to je zbytečné, vše bude v pohodě," vložil se do toho můj hrdina a odmítl kromě náplasti každou další pomoc. Dostal taky trochu peroxidu, obvaz a pokyn jít si lehnout.

V sobotu ráno byl naplánován domácí převaz, u kterého asistoval už i sestřin přítel. Ten když viděl, co se mému drahému přihodilo, okamžitě rozhodl o návštěvě ambulance a neplatil na něj žádný argument. Mě nechali doma, abych tam prý nezavazela (spíš měli strach, aby nebylo potřeba ošetřovat dva lidi) a raději hlídala troubu se svatebními koláčky. Trnula jsem hrůzou a každých deset minut jim volala, jak to vypadá, kolik má můj muž ještě prstů.

Přijel se všemi, jen jeden, ukazováček na levé ruce, měl sešitý a obvázaný do obrovské bambule. „Lásko, prosím tě, už raději do svatby nic nekrájej. Já chci mít ženicha s pěti prsty na každé ruce, ne dohromady," přivítala jsem je při návratu domů.

Bylo mi ho líto, na druhou stranu jsem ale měla radost, že to schytal ukazováček, nikoli prsteníček. To bych mu totiž za týden snubní prsten určitě nenavlékla. Ono pořekadlo, že do svatby se to zahojí, u nás totiž rozhodně platit nebude.

Autor: Anna Zapletalová