Skály vidíte, až když stojíte před nimi

Abych nešel sám, přemluvil jsem k výpravě na skály svého otce. Jako malý v Lačnově trávil prázdniny u rodiny, okolí proto dobře znal.

Pěší túru jsme začali na kopci zvaném Kozinec. Při pohledu přes údolí se před námi mezi stromy rýsoval cíl naší cesty. „Máte to tak dva až tři kilometry pěšky, když se budete držet po žluté turistické stezce," radil místní Josef Trčka.

Pokud bychom odbočili doprava, zkrátíme si prý cestu o velký kus. Upozornil nás, že před potůčkem pak musíme odbočit doleva, jinak skály mineme.

„Jdeme tedy zkratkou," rozhodli jsme. Můj společník po cestě vzpomínal na doby svého dětství. Vyprávěl, kde jako malý pásal krávy nebo kde s mým pradědečkem chytali raky.

Došli jsme až k potůčku, ale odbočka nikde. Po pár krocích zpět vidíme vyjeté koleje v trávě. Všiml jsem si, že si taťka vzal na túru jen obyčejné sandále. „Prošel jsem s nimi Holandsko, Dánsko i hrady a lesy v České republice. Tak je nebudu měnit za něco jiného," vysvětloval mi výběr svého obutí.

Starým úvozem vedla cesta do lesa, kde nás konečně čekalo trochu stínku. Vlnám potu však stejně nezabránil. Po několika minutách se objevila turistická stezka.

Okolí se pomalu začalo měnit a cestu lemovalo čím dál více kamenů. Najednou, jakoby někdo mávl kouzelnou hůlkou, se před námi objevily skály.

Přišli jsme k informační tabuli. „Takže toto jsou Dolní skály. Horní mají být o dalších pět set metrů dál," četl můj rodič z mapky. K těm druhým jsme nakonec ale nedošli.

Na první pohled si člověk všimne, že jsou skály pokryté malými jamkami, takzvanými voštinami. Vytvořily se díky působení vody.

Cestu zpět jsme zvolili tentokrát po stezce. I když je trošku delší, je o dost pohodlnější.

Lačnovské skály jsou oblíbeným cílem horolezců už od padesátých let dvacátého století.

Ani toto místo se nevyhnulo smrtelným úrazům. Před čtyřmi lety se tady pádem zabil jeden ze zakladatelů Klubu valašských horolezců a aktivní lezec Zdeněk Luža.