Postupně obklíčili jednotku pruského krále Fridricha II., který chtěl jejich mladou císařovnu Marii Terezii připravit o český a rakouský trůn.

Následovala nelítostná bitva. Ozbrojenci se zprvu ukrývali za dřevěnicemi, ploty a kopami sena. Potom ale došlo na boj muže proti muži. Pušky a pistole pálily, občas zaduněl výstřel z děla. Nad krajinou se zvedal hustý dým.

Přestože Prusové a jejich bavorští spojenci byli mnohem lépe vyzbrojení, stateční portáši je pobili. Záhy ale generálové podepsali mírovou dohodu. Císařovnin slib, že za krev prolitou v boji osvobodí své poddané od roboty, se stal obyčejným cárem papíru a na mnoho příštích let nenaplněným snem…

Rekonstrukcí bitvy, která se odehrála roku 1742 u moravského města Napajedla, vyvrcholily sobotní Portášské slavnosti. Zapojilo se do ní sedmdesát ozbrojenců z valašského portášského sboru i klubů vojenské historie od nás a ze Slovenska. „Ukázka se mi moc líbila. Je dobře, že se o tento folklor dnes ještě někdo snaží,“ pochválila účinkující divačka Radka Heryánová.

Na nedalekém pódiu se celý den střídaly lidové soubory a hrála dechovka. Večer mohli návštěvníci spatřit ohňovou show, na palouku vzplála portášská vatra. „Přišly jsme se podívat hlavně na místní folklorní soubor. Těšíme se i na bitvu. Viděly jsme ji už před rokem, a byl to zajímavý zážitek,“ prozradily Martina Štůsková a její maminka Marie.

Ke slavnostnímu nástupu se sešli také portáši. Čtyřicetičlenný sbor obnovil činnost před osmi lety. Jeho desátnictva sídlí v Rusavě, Valašském Meziříčí a Valašské Bystřici. Nyní do svých řad přivítal dva čekatele a nejstaršího člena Františka Sklenáře povýšil do hodnosti svobodníka.

„Do sboru mě přivedl vztah k historii a přírodě. O stejnokroj vůbec nejde. Chodíme po stejných horských stezkách jako naši předchůdci, kteří střežili kraj před zbojníky a pašeráky. Povídáme si s místními lidmi a turisty a udržujeme stezky v čistotě, protože mladí si přírody moc neváží,“ vypráví sedmdesátiletý Sklenář, jenž novodobý portášský sbor zakládal.

Přestože portáši obnovili činnost po téměř dvou staletích, nemuseli svou tradici ani příliš oživovat. „Když jsme se poprvé oblékli do uniforem a procházeli valašskými dědinami, tamní lidé si hned vzpomněli a říkali sousedům: Podívej, portáši jdou,“ vzpomíná předseda sboru Libor Fojtů.