Nervozita a soupeření k paralympiádě patří. Nevraživost jsem nepoznal

Třiadvacetiletý závodní plavec z Rožnova je už jedenáct let členem české paralympijské reprezentace. Za několik dnů s ní odcestuje do Londýna, kde podruhé v krátké době vzplane olympijský oheň, tentokrát jako symbol celosvětových her zdravotně postižených sportovců.

Těšíte se? Nejste nervózní?

Samozřejmě se velice těším. Ovšem nejen na hry, ale i na město. Jsem velmi zvědavý na organizaci a fungování her. Pro pořadatele jistě nebude jednoduché převzít pomyslnou štafetu po Číně, přesto věřím v úžasný zážitek. Nervozita je svým způsobem všudypřítomná. V přípravném období se člověk snaží vyvarovat chyb, které by mohly vést ke zranění nebo nemoci a znemožnit mu závěrečnou přípravu. V samotném závodě pak i velmi zkušeného závodníka zasáhne určitý stres. Nemyslím si ale, že bych byl více nervózní než při předchozích hrách. Naopak, díky zkušenostem se na závody těším.

Ve kterých disciplínách budete závodit? A na kterou si nejvíce věříte?

V Londýně se zúčastním závodů na padesát metrů volný způsob, sto metrů znak a v polohovce na dvě stě metrů. Netroufám si tvrdit, že bych si na některou disciplínu věřil více a na jinou méně. Chci si závody především užít a zároveň nechat v bazénu maximum.

Na předchozích paralympiádách v Aténách a Pekingu jste se na polohovce probojoval do finále. Co tehdy chybělo, abyste přivezl medaili?

Finálová účast sama o sobě neznamená příslib medaile. Na prvních hrách jsem především získával zkušenosti a poznával svět velkého sportu, pokud se to tak dá říci. V Pekingu už to bylo něco jiného. Přestože jsem se pečlivě připravoval, našli se soupeři, kteří se na závod připravili lépe. Takové momenty jsou součástí sportu a myslím, že jsou i velmi cennou zkušeností do života.

Pomýšlíte na cenný kov alespoň z Londýna?

Představa zisku cenného kovu je určitě velkou motivací. Přesto je mým snem samotný postup do finálového závodu, alespoň na jedné z tratí. Použít slovo cíl nebo předpovídat své výsledky by pro mne bylo příliš omezující. Nerad bych se k něčemu takovému zavazoval.

Za několik dnů odlétáte, jste v závěrečné fázi přípravy. Jak teď vypadá váš trénink?

Tři týdny před odletem jsme přešli na systém náročného plaveckého tréninku v dopolední době. Odpoledne mě čeká posilovna, případně doplněná o kolo nebo spinning, a pak ještě lehčí trénink v bazénu.

Do Londýna přicestujete týden před zahájením her. Proč tak brzy?

Je to součást přípravy na start. S dřívějším příletem budeme mít možnost poznat sportoviště, systém dopravy a další, především technické záležitosti naší účasti na paralympiádě. Navíc naplavané metry a vyzkoušené obrátky v závodním bazénu před startem závodů se mohou v rozhodujícím okamžiku ukázat jako výhoda.

Odhaduji, že na paralympiádě není rivalita mezi sportovci tak výrazná, jako na olympiádě. Nebo se mýlím?

Je to vrcholná sportovní událost, která se opakuje jednou za čtyři roky. Rivalita je samozřejmě znát. Přesto jde především o sportovní soupeření, než o skutečnou nevraživost. Ale porovnávat, kde je větší rivalita, dost dobře nemohu. Na olympiádě jsem nikdy nebyl.

Máte mezi sportovci dobré přátele?

Mohu říci, že ano. S některými se znám přes deset let. Zůstáváme v kontaktu i mimo sezonu. Takové vztahy se pak projeví především na samotných závodech, kde panuje spíše přátelská nálada.

Co vám nejvíce utkvělo v paměti z paralympiád v Aténách a Pekingu?

Z Atén si vzpomínám na své finálové starty na dvě stě metrů polohový závod a především na štafetu čtyřikrát sto metrů volný způsob, kam jsme s kamarády z reprezentace postoupili zcela nečekaně. Pocit sounáležitosti a úžasná atmosféra během finálového závodu jsou nezapomenutelné. V Pekingu jsem se po závodních povinnostech zaměřil především na prohlídku města a památky. Těžko bych ovšem vyzdvihl jedinou vzpomínku nad ostatní.

Uděláte si také v Londýně čas na prohlídku města? Co byste si tam přál vidět nebo zažít?

Rozhodně se chci vypravit za londýnskými památkami. Je tam toho opravdu hodně k vidění. Sám jsem zvědav, kam se mi podaří dostat.

Chystáte se sledovat i jiné sporty a fandit svým reprezentačním kolegům?

Nepochybně ano. Zvláště pozorně budu sledovat lukostřelbu a cyklistiku, kde budou závodit moji kamarádi. Pokud to bude možné, rád bych jim šel fandit přímo na sportoviště.

Co vás přivedlo k plavání? A jak dlouho plavete závodně?

Vzhledem ke kombinované vrozené vadě a velkému zkratu nohy mám problémy se zády. Už jako dítěti mi lékaři doporučili plavání jako nenáročný způsob rehabilitace. Plavat jsem se začal učit ve čtyřech letech. Především to ale byli rodiče, kteří se snažili mého bratra i mě rozvíjet co nejvšestranněji. V mém případě se plavání ukázalo jako správná volba, zatímco bratr přesedlal na badminton a běh na lyžích. Závodně jsem začal plavat v oddíle Tělovýchovné jednoty ve svých deseti letech.

Jak vzpomínáte na své plavecké začátky?

Úplné začátky spojuji s Domem dětí a mládeže. Pod vedením Pavla Navaříka jsem tam začal rozvíjet základy, které mi vštěpili rodiče. Později jsem přešel do plaveckého oddílu. Zdejší trenér Michael Neuwirth mě také přivedl k oběma předešlým paralympiádám. Dodnes jsem mu za všechny rady a pomoc vděčný.

Liší se váš trénink a závody od zdravých sportovců?

Mnoho tréninkových procedur je pochopitelně nutné upravit podle zdravotního postižení sportovce. To je ale v režii trenérů. V podstatě lze říci, že trénink a přípravná období se nijak zvlášť neliší. Přispívá k tomu i fakt, že mnozí z nás trénují ve skupinách se sportovci bez handicapu a podstupují s nimi stejně náročnou přípravu. Hlavní odlišnost spočívá v tom, že sportovci s handicapem jsou při závodech rozděleni do skupin podle stupně postižení, aby porovnání výsledků bylo co nejvíce spravedlivé. Takové rozdělení provádí mezinárodní komise.

Věnujete se i nějakým dalším, třeba doplňkovým sportům?

Z mého zdravotního postižení vyplývají určitá omezení, ale rád jezdím na kole. Je to výborný způsob aktivního odpočinku a zároveň kompenzační sport k plavání. Dříve jsem se hodně věnoval historickému šermu, ale pro nedostatek času jsem od něj musel upustit.

Stále více času vám ale zabírá studium. Co studujete?

Letos jsem ukončil třetí ročník Právnické fakulty Masarykovy univerzity v Brně.

Takže budete spíše právníkem, než trenérem nebo sportovním funkcionářem?

O pozici funkcionáře či trenéra jsem nikdy neuvažoval. Jestli budu právníkem, nebo mě po vystudování okolnosti zavedou jinam, prozatím nevím.

Je těžké skloubit školu a sport?

Na základní i střední škole byla příprava jednodušší. Naopak studium na vysoké škole poskytuje větší možnost organizovat si čas, který musím věnovat studiu. Opravdovou komplikací bývá zkouškové období, které mnohdy i na více než šest týdnů prakticky přeruší tréninkový proces. To se podepsalo také na letošní přípravě. Přesto spojit školu a sport je za vhodných podmínek možné. Náročnější bylo skloubit toto všechno s pracovními povinnostmi, které mi vyplynuly z praxe v advokátní kanceláři.

Najdete si při tomto vytížení čas i na jiné záliby?

Snažím se rozložit čas na co nejvíce aktivit. Když už pro nic jiného, tak pro odpočinek, který je ke kvalitnímu tréninku nezbytný. I když jsou to především nenáročné činnosti, například četba nebo sledování filmů. Také si s přítelkyní či kamarády rád zajdu do kina nebo čajovny. V nynější fázi přípravy ale veškeré záliby musejí jít stranou.

Co plánujete po návratu z paralympiády?

Před návratem k pracovním povinnostem a studiu chci s přítelkyní odjet na dovolenou a alespoň několik týdnů si od plavání a náročné sezony odpočinout.

Jakou roli hraje ve vaší sportovní kariéře i osobním životě rodina?

Je pro mě neodmyslitelnou součástí a velkou oporou jak ve sportu, tak v běžném životě.

Dokázal jste se v životě uplatnit navzdory zdravotnímu postižení. Co byste vzkázal lidem s handicapem?

Nemyslím si, že jsem ten pravý, kdo by měl něco vzkazovat. Zastávám názor, že člověk si musí k drtivé většině věcí nakonec dojít sám. I když ho okolí sebevíc podporuje a ukazuje mu správný směr, to nejdůležitější musí každý zvládnout sám. Výsledek je pak mnohem uspokojivější a především zasloužený.

Filip Coufal

• narodil se před třiadvaceti lety ve Valašském Meziříčí

• od narození žil v Rožnově pod Radhoštěm, před třemi lety přesídlil do Brna

• vystudoval gymnázium v Rožnově pod Radhoštěm, nyní student čtvrtého ročníku Právnické fakulty Masarykovy univerzity v Brně

• závodně plave od deseti let, o dva roky později se stal členem české paralympijské reprezentace

• nejvýznamnější sportovní úspěchy: finálové účasti na paralympijských hrách v Aténách 2004 a Pekingu 2008

• záliby: historie, historický šerm, četba, filmy,

• životní krédo: To, co lidé nazývají osudem, jsou většinou jen jejich vlastní hloupé činy. A. Schopenhauer

Autor: Josef Beneš