Právě Michal Slovák byl totiž mezi těmi, co před sedmdesáti lety vigantický fotbalový klub zakládali. Dnes už zůstal z přímých pamětníků té doby jediný. A fotbal jej stále baví. Rozhodně si proto nehodlá nechat ujít oslavy 70. výročí založení klubu, které se uskuteční již tuto sobotu.

Některé možná překvapí, že základy vigantického fotbalu byly položeny ve Zlíně. „Od šestatřicátého roku jsem patnáct let ve Zlíně s řadou kluků od nás pracoval. Časem jsme dali dohromady klub, za svoje peníze jsme ve zlínské prodejně Beskyd koupili první dresy i štulpny," vzpomíná na úplné počátky devětaosmdesátiletý Michal Slovák.

Tehdy se ještě celek jmenoval Sokol Vigantice. Když ale sokolství upadlo v nemilost režimu, fotbalisté přijali nový název Modrá hvězda Vigantice. Přetrval dodnes.

Po návratu ze Zlína zastával Michal Slovák v klubu funkci pokladníka a později předsedy. Mimo to pravidelně nastupoval na post obránce. „Z těch úplně nejstarších hráčů už jsme dnes zůstali jen já a Slávek Baroš. Tomu jsme říkali Finek, protože byl brankář a v té době ve Slávii Praha chytal brankář jménem Finek," vzpomněl Michal Slovák.

Sám má také přezdívku. „Dodnes mi někteří říkají Kula. To po jistém fotbalistovi z Rožnova, který hrál tak jako já na postu obránce," netají se pamětník.

V prvních několika letech čítal vigantický fotbalový klub do čtyř desítek členů. „Tenkrát to nebylo jako dnes, kdy hráči jezdí na zápasy hromadně auty či autobusem. My jsme se třeba do Karlovic přepravovali na voze taženém koňmi. Do Lidečka či Lidče jsme jezdívali vlakem. Ze Zlína jsem kdysi jel na kole až na Hovězí, odehrál zápas a vracel se zpět, abych stihl ranní směnu," líčí Michal Slovák.

Aktivním fotbalistou byl až do svých třiačtyřiceti let. Nastupoval pravidelně. „Jednou jsme hráli utkání v Bynině a jeden z mladších fotbalistů mi říkal: strýcu, já už nemožu… Odpověděl jsem: když já možu, tak ty musíš. Nakonec jsme oba dva dali gól. A zápas jsme vyhráli," usmívá se nestor vigantického fotbalu.

Michal Slovák má i dnes v dresu Vigantic svého pokračovatele. Mezi tři tyče se pravidelně staví jeho devatenáctiletý pravnuk Jiří Slovák. „Chytá opravdu moc dobře. Kolik chlapů už mi říkalo, ten u vás dlouho nevydrží. Ale on nikam jít nechce, i když měl možnost," říká hrdě pradědeček Michal Slovák.

Nejen proto je fotbal pro Michala Slováka nepostradatelným i dnes. „Chodím na každý zápas. Vždyť na hřiště to nemám daleko. Někdy mám ze hry radost, tak jdu a hráčům poděkuji. Jindy jim zase řeknu: hoši, dneska to nebylo dobré," přiznává se pamětník.

Občas zavítá i na venkovní zápasy, pokud má možnost svézt se autem třeba se svým vnukem. A samozřejmě prostřednictvím televize sleduje fotbalové dění u nás i ve světě. Třeba výkony slavných odchovanců vigantického fotbalu reprezentanta Milana Baroše či Radima Kučery, který donedávna hrával v prvoligové Sigmě Olomouc.

Jejich fotografie má ve vitríně hned vedle podobizny svého pravnuka Jirky.

Fotbal však není jedinou vášní Michal Slováka. Dlouhé roky je také aktivním muzikantem, což dokládají dvě trumpety pečlivě uschované na skříni. Do svých osmdesáti let byl Michal Slovák také aktivním účastníkem mysliveckých honů.