Kdo tě tedy ke zpívání přivedl?

Moje maminka pochází z jablůneckých pasek, kde jsem trávívala spoustu času. Prakticky celé prázdniny. Děda muzicíroval, v sušárnách jsme sušili ovoce a u toho se pořád hrálo a zpívalo. Já jsem hrála na akordeon, on na housle. I rodinné slavnosti jsme doprovázeli hudbou a zpěvem, vesměs lidovými písničkami. Až v pubertě jsem se dostala k pop rockové scéně, na které jsem se pohybovala asi tři, čtyři roky. Bylo to takové životní okénko, na které ale ráda vzpomínám. Pak jsem se ovšem znovu vrátila k folkloru.

Co obnášelo ono rockové okénko?
Jednou z mých kapel byla tehdy skupina Dživ Lačes. To byla velká zkušenost. Všechno to totiž byli perfektní muzikanti i zpěváci. Další mou kapelou byla Mattage, ve které hráli muzikanti ze skupiny Petra Vanova. Petra Vánová Frýbová byla tehdy moje nejlepší kamarádka a výborná zpěvačka s přirozeně krásným hlasem. Nyní žije v Anglii. Ale po čase jsem přišla na to, že lidovka je zkrátka lidovka. (úsměv)

Lidová hudba v tobě tedy zapustila kořen právě na jablůneckých pasekách? U dědečka?
Určitě ano. Ale velmi mě v dobrém smyslu slova ovlivnila také babička z taťkovy strany, která pocházela ze Semetína. Také hodně zpívala, dokonce působila ve folklorním souboru Vsacan. Dodneška jsem za to ráda, že díky tomu, že jsme doma prakticky pořád zpívali, znám řadu lidových písniček. Hodně se jich ale samozřejmě musím pořád učit.

Sama jsi také chodila do některého z valašských folklorních souborů?
Ano. Začala jsem nejprve tancovat u Jany Mitášové ve Valašském Meziříčí. Potom jsem v Meziříčí přešla do folklorního souboru Bača, kde zaujal můj hlas. V souboru usoudili, že bych mohla zpívat i sólově s cimbálovou muzikou. Dostala jsem tedy příležitost. Později pak přišla i nabídka od paní Klimkové ze souboru Javořina v Rožnově. Tam jsem se mohla prezentovat ještě více. Zpívala jsem častěji než v Bačovcích, kde nás totiž bylo stálých zpěvaček více.

V úvodu jsi zmiňovala, že jsi hrála také na akordeon. Ovládáš i jiný hudební nástroj?
Hrála jsem také na cimbál. Začala jsem chodit k paní Růžence Děcké a chodila jsem k ní asi dva roky. Potom už jsem byla pouze samouk. A jsem dodneška. (úsměv)

My jsme se spolu poprvé potkali v roce 2009, když ses účastnila soutěže Czechtalent. To bylo v době onoho zmiňovaného rockového životního okénka?
Ano. Nejprve jsem se už v roce 2005 účastnila soutěže Zlíntalent. Potom o čtyři roky později už to byla soutěž Czechtalent. Soutěží jsem ale prošla více. Zkoušela jsem i Superstar či X factor. A na všechny jsem si udělala svůj názor. To, co člověk vidí v televizi je už jen sestřih toho, k čemu účastníky donutí. Kdo chce, ať to zkusí. Je to dobrá zkušenost, má ovšem svá ale.

Co se změnilo od té doby, kdy jsme se setkali k rozhovoru naposledy?
Co se změnilo? To nejdůležitější, že jsem se vdala a mám malou dceru. Taky jsem se vrátila zpátky do cimbálovky. Pod vedením pana Ctirada Bryola se v Bačovcích učím nové písně a připravuji se na koncerty, na které budu jezdit se souborem Bača jako sólistka. Mám i několik vlastních sólových vystoupení. Snažím se tedy vrátit do kolejí, ve kterých jsem se pohybovala dříve. Zpátky k folkloru. V roce 2010 jsem natočila CD, které se jmenuje A kdo má čas. Název mimo jiné napovídá, že se na desce podílejí různí muzikanti. Některé jsem do té doby třeba vůbec neznala. Prostě přišli do studia, za pět dnů mi natočili podklady a já jsem to pak čtrnáct dní dozpívávala.

Skutečně tedy přišel, kdo měl zrovna čas?
Ano, tak to bylo. Byli to muzikanti, řekněme, multižánroví. Takže některé písničky se nedají označit za folklor. Byť z něj vychází. Myslím si dokonce, že ani jedna píseň na desce není striktně podle jakýchsi zásad folkloru. Zní tak, jak z muzikantů vycházely. Každý hrál tak, jak to cítil. Takže některé mají třeba nádech jazzu. Cimbalista Jirka Gužík si dokonce při natáčení splnil sen a zahrál si s jazzovým houslistou Mario Illéšem. Bylo to příjemné.

Jedná se ale o lidové písně?
Jsou to lidové písně, ale jsou upravené. Nemám v úmyslu nikoho napadat či hanit, ale myslím si, že folkloristé jsou někdy zbytečně upjatí. Ano, já mám také ráda, když se dodržují některé zásady. Například, když žena zpívá v kroji, má být patřičně učesaná a nemá na sobě mít žádné šperky. Má vypadat tak, jak Valašky kdysi vypadaly. V tu ránu má také zpívat písničky tak, jak mají být. Bez úprav. Ale pokud se někdo rozhodne písně upravovat, nebo nevystupuje v kroji, myslím, že tím nikomu neubližuje. Naopak podle některých názorů tím spíše přibližuje lidovou hudbu širšímu okruhu posluchačů a hlavně mladým lidem a dětem.

O přibližování folkloru mladým má být i film, který v současné době připravuješ, je to tak?
Ta myšlenka vznikla poté, co jsme s Českou televizí natočili pořad Folklorika v Jablůnce. Napsala jsem jim, zda by nechtěli natočit tradiční sušírny ovoce, které tam má můj strýc. Oni souhlasili. Od toho se pak odvíjel i nápad natočení celého filmu, který by měl vztah k Valašsku. První myšlenka byla, jak dětem přiblížit náš folklor a tradice. Ve stručnosti můžu říct, že film bude o příjezdu dvou moderně žijících dětí z Prahy k dědečkovi na Valašsko. Tím dědečkem bude František Segrado, který děti během filmu seznámí s valašskými tradicemi a promění jejich pohled na svět. Záměrem je ukázat, že naplňující pro děti může být i procházka do přírody, nejen moderní tablety a další vymoženosti. Ve filmu se nebudeme vyhýbat ani tématům narození a smrti, Vánocům či adventu. Celkem chceme zpracovat deset témat. Dopisem už jsem oslovila deset folklorních souborů s tím, zda by měly zájem v takovém filmu účinkovat a jaká témata mají zpracovaná. Že bychom je použili do filmu. Na správnost zpracování tradic budou ostrým okem dohlížet etnografové Daniel Drápala, Lucie Uhlíková a Karel Pavlištík. Odborná část se tedy bude prolínat s hraným příběhem. Myslím si, že myšlenka toho filmu je dobrá.

Kdy začnete točit?
Teď jsme ve fázi shánění potřebných prostředků. A dá se říci, že je to na dobré cestě. Stanovili jsme si takový limit, že bychom chtěli mít všechny potřebné finance do konce srpna. V září budeme pracovat na scénářích. I když ty už jsou do jisté míry rozpracované. V říjnu bychom mohli spustit natáčení. Točit se bude určitě rok. Budeme samozřejmě závislí na počasí, musíme natočit všechna roční období. Celý film připravuji už půl roku. Oslovuji lidi, jezdím na schůzky. Reakce, které už mám od některých souborů, jsou potěšující. Zatím se každý chce prezentovat, a to je dobře. Ve filmu musí hrát lidé, kteří tady na Valašsko patří. Aby měl srdce.

Příprava natáčení jistě zabere mnoho času. Stíháš ještě něco dalšího?
Nově vedu ještě dětský folklorní soubor Hustopečský rarášek. Děti i jejich rodiče jsou nadšení, je to velmi příjemné. Jsou tam děti od tří let až po jedenáct. Dokonce tam mám i tři kluky, což je úspěch, protože kluci se do folklorních souborů příliš nehrnou.

Jak ses dostala k folklornímu souboru právě do Hustopečí?
Minulý rok jsem měla úspěšný koncert na Hustopečských slavnostech. A na té akci jsem se seznámila s paní starostkou. Padly jsme si do oka a myšlenka, že bych v Hustopečích mohla vést folklorní soubor, už potom přišla velmi brzy.

V současné době vystupuješ nejčastěji s cimbálovou muzikou Bača. Dá se říci, že je to tvá dvorní kapela?
Já bych byla ráda, kdyby to byla moje dvorní kapela. Je pravda, že je oslovuji vždy jako první a na pódiu se s nimi cítím nejbezpečněji (úsměv).

Vraťme se ještě na závěr k CD A kdo má čas, které vyšlo v roce 2010. Nedávno spatřil světlo světa klip k jedné z písní na albu. Proč až po čtyřech letech?
Když jsem desku vydávala, ani mne nenapadlo točit klip. Až později mi lidé říkali, že písnička Martička z tohoto cédéčka se hraje v rádiích, ale Martu Gerlíkovou jako takovou vlastně nikdo nezná. A že bych měla dát do éteru i svou tvář. S režisérem Mejlou Baselem jsme pak vybrali právě tuto píseň. V klipu se mnou hraje můj manžel Dušan, v písni ale zpívá výborný ostravský muzikant Josef Pak. S manželem jsme svou část klipu točili jeden pátek od čtyř odpoledne do půl sedmé večer. Pak už bylo vše vesměs na Mejlovi Baselovi, Zuzce Mechlové a Báře Hermanové. V klipu se reálné postavy prolínají s postavičkami a prostředím tvořeným textiliemi. Záměrem bylo vše vytvořit z látek a tkanin podobně, jako kdysi tvořila Hermína Týrlová. Skicy postaviček navrhla zuberská malířka Zuzka Mechlová. Animaci měla na starosti Barbora Hermanová, která vytvořila klip i kapele Tatabojs. Ta vše dotvořila a graficky sjednotila. Animace zabrala asi týden, další dva dny padly na střih a dokončení efektů.

Marta Santovjáková Gerlíková

- narodila se 21. května 1985 ve Vsetíně
- studovala na gymnáziích ve Vsetíně a Valašském Meziříčí
- vystudovala sólový zpěv na Janáčkově konzervatoři v Ostravě a v tomtéž městě také Pedagogické lyceum
- zpívala ve folklorních souborech Bača z Valašského Meziříčí a Javořina z Rožnova pod Radhoštěm, nyní pokračuje v sólové dráze s cimbálovou muzikou Bača
- účinkovala v řadě pěveckých soutěží, například Superstar, X factor, Zlíntalent a Czechtalent
- v roce 2010 vydala CD s názvem A kdo má čas, letos k písni Martička z tohoto alba natočila také hudební klip
- připravuje natáčení filmu o valašských tradicích
- žije v Podlesí u Valašského Meziříčí