Jejím základem byla a je především nesmírná trpělivost, vrozený cit a umění jehlou vykouzlit na plátně křehkou krásu, která oslovuje mnoho generací.

Patří ke kulturnímu odkazu našich předků, který byl celé věky chlebem, potěšením, pýchou, ale i trápením pro ty, kteří jej vytvářeli. Mezi nemnohé, kteří toto umění opravdu zvládli, se řadí také Marie Pyrchalová ze Zubří. Zuberskou výšivkou se zabývá už třicet let. Za svůj um si v letošním roce vysloužila titul Nositel tradice lidových řemesel.

Je to jen pár dní, co vám ministr kultury Daniel Herman zaslal dopis s oznámením, že vám uděluje titul Nositel tradice lidových řemesel. Co na to říkáte?
Musím říct, že z titulu mám opravdu radost. Je to hezké ocenění mojí práce.

Titul ale nepřišel jen tak, sám od sebe. Někdo vás na jeho udělení musel nominovat. Jak k tomu došlo?
Nominovalo mne město Zubří na podnět muzejní rady v čele s paní Marií Krupovou a Zdenkou Hrachovcovou. Právě ony dvě mají největší zásluhu na udělení tohoto titulu. Odvedly velký kus práce a za to jim patří můj dík. Sepsaly vše potřebné a spolu s fotografiemi mých výšivek informace odeslaly na Ministerstvo kultury.

Věděla jste o tom, že mají v úmyslu vás na titul navrhnout?
Ano, věděla jsem o tom. Ale nápad to byl čistě jejich. Už před několika lety to chtěl navrhnout pan Jan Koláček, tehdejší vedoucí muzejní rady, ale bylo to krátce po udělení tohoto titulu panu Čípovi ze Zubří a ještě dříve také panu Ondřejovi. Takže se s mojí nominací počkalo.

Čím jste si podle vás titul Nositel tradice lidových řemesel zasloužila?
Myslím si, že jsem titul dostala především za to, že tuto tradiční tvorbu předávám dál. Dovolím si říct, že zuberskou výšivku skutečně propaguji. Už jsem ji také naučila spoustu lidí, dokonce i čtyři muže, kteří byli na tuto práci opravdu šikovní. Jednoho z nich, japonského klavíristu Hidehita Takeuchiho, jsem učila dokonce přes internet. Dopisovali jsme si, navzájem posílali obrázky a kresby vzorů. Hidehito byl také dvakrát či třikrát na návštěvě v Zubří. Při jeho nedávné poslední návštěvě jsem dokonce oprášila jednu ze starých technik – vyšívání na tylu, kterou mě před mnoha lety naučila paní Krpelová. Tyl je jemná látka, ze které jsou vyrobeny například takzvané vyvazovačky, tedy šátky ke krojům.

Můžete vysvětlit jednu věc, která se podle mého názoru často plete? Správně je výšivka.

O krajku jde v tom případě, že dílo vzniká pouze z nití. Výšivku ovšem vyšíváte na nějaké látce. Pod pojmem krajka si můžete představit paličkovanou nebo šitou krajku, ta vzniká opravdu jen z nití.

Jak jste se vy osobně k zuberské výšivce a její tvorbě dostala?
Zuberská výšivka se mi vždycky velmi líbila. Před třiceti lety jsem začala chodit do školy, kde děti tehdy učila paní Anna Zwillingerová. Chodila jsem k ní celý rok. Za takové období se dá výšivka naučit. I když je pravdou, že se člověk vlastně učí pořád. Podmínkou pěkné práce je však pečlivost a trpělivost. Velkým impulsem k tomu, abych se výšivce věnovala ještě intenzivněji, byla Stoletá výstava v Praze v roce 1991. (Všeobecná československá výstava v roce 1991 – výstava po sto letech od Jubilejní zemské výstavy v Praze – pozn. redakce). Přihlásila jsem se tam se svými výšivkami a vystavovala je. Tehdy mne to skutečně nabudilo, protože jsem poznala, jak moc se to lidem na výstavě líbilo. To byl impuls, že jsem začala více vyšívat, bylo to něco, co mě posunulo dopředu.

Mohla jste v tomto směru čerpat například z rodinného zázemí? Vyšíval někdo i u vás doma?
Ne. Doma jsem se s výšivkou v podstatě téměř nesetkala. I když moje babička, tatínkova maminka Ludmila Juříčková, vyšívala hodně. Ale zemřela dříve, než jsem se narodila. Babička byla velmi dobrá vyšívačka. Jako členka zuberské společenské komise jsem chodívala přát místním lidem k životním jubileím. A na jedné návštěvě jsem viděla nádherný kroj, který vyšívala moje babička. Moje maminka vyšívala jen krátce pro Liptu a byly to pouze jednoduché límečky. Ale je fakt, že k ručním pracím jsem měla vždycky blízko. Teď už se věnuji jen výšivce.

Zuberská výšivka má jistě své specifické zákonitosti či prvky, které je třeba dodržet. Které to jsou?
Zuberská výšivka je naprosto ojedinělá. Mezi lidmi mimo tuto oblast, sice stále není příliš známá, ale hodně se líbí. Dlouho jsem si myslela, že tato výšivka je úplně nejjemnější, ale když jsem se setkala se šitou krajkou v Kiskunhalas, přišla jsem na to, že existuje ještě jemnější práce. Samozřejmě ale, že šlo o jinou práci. Pro zuberskou výšivku jsou typické takzvané valašské zuby a sítko. Sítko vzniká vytáhnutím několika nitek z látky v obou směrech, pak se tato struktura obšije a do toho se vyšijí takzvané katry.

To jistě musí být velmi náročné a pracné?
To ano. Je to velmi pracné. Mám přítelkyni, která jeden kapesník vyšívala sedmdesát hodin. Ale je třeba říct, že jej měla vyšitý naprosto precizně. To je potom radost. Mně dnes stejný kapesník zabere kolem dvaceti hodin. Samozřejmě záleží na obtížnosti vzorku. Vyšívala jsem ale i dečku, kdy mi práce zabrala dvě stě čtyřicet hodin. Výšivka má tu zvláštnost, že když si k ní člověk sedne a šije hodinku, není to na dečce takřka poznat.

Takže člověk musí mít svatou trpělivost a asi i dobré oči?
Ano. To jsou dvě nejzákladnější podmínky. Nic jiného v tom není. Trpělivost, dobré oči a samozřejmě také chuť se výšivku naučit. Bez toho by to nešlo. A pokud někdo říká, že by se to nikdy nenaučil, já nesouhlasím. Svedou to naprosto všichni, chce to jenom chtít a mít tu trpělivost. Ze všech lidí, které jsem zuberskou výšivku učila, to vzdali snad jen tři. Jinak se to všichni naučili. Všichni si dokázali vyrobit své vlastní pěkné věci.

Když jste to nyní nakousla… Kolik lidí jste vlastně výšivku naučila?
No myslím si, že se to blíží sto padesáti. Učím od roku 2000, tedy čtrnáct let. I když v poslední době se nedá mluvit přímo o kurzech. Spíše jsou to taková setkání. Sejdeme se u nás doma, pět ženských, posedíme, vyšíváme a je nám dobře. (úsměv)

Nemáte chuť otevřít vlastní oficiální kurzy tvorby zuberské výšivky?
Ráda bych otevřela takový kurz už letos v září. Ovšem pod tou podmínkou, že bude dostatek zájemců.

Při své tvorbě jistě čerpáte z tradičních vzorů zuberské výšivky. Vytváříte si ale také své vlastní?
Určitě. Vytvářím si řadu vlastních vzorů. Přitom ale stále dbám na to, abych dodržovala ty staré, tradiční. Pro mne byl vždycky největší poklad, když mi někdo přinesl staré vzorky výšivek. Třeba jen otrhané papírky s kouskem nákresu. Vzorů deček se až tak moc nezachovalo, nebo se ke mně spíš nedostaly. Určitě se zachovala spousta vzorků třeba v depozitáři Valašského muzea v přírodě v Rožnově pod Radhoštěm. A já si z těchto úryvků dělám vlastní vzory. Vždy se pak těším na tu svoji dečku, kterou ještě nikdo nemá. Nikoho by asi nebavilo pořád dělat to, co mají všichni ostatní. Pokud si uděláte vlastní vzor, má pro vás i jinou hodnotu. Ale nechci si je nechat jen pro sebe. Řekla jsem si, že pokud si udělám vlastní návrh a vyšiji jej třikrát, potom ho klidně předám dál. A když už mluvíme o tradičních vzorech a podobě výšivky, kdysi jsem učila jednu paní, která přišla se zeleným kapesníkem. Vyšila zelený kapesník, na kterém byly zuberskou výšivkou ztvárněné parohy. Bylo to na myslivecký bál. Bylo to úsměvné, ale striktně jsem to odmítla. Ať si vyšívá, co chce, ale ne přede mnou. Mluvila také o fialové barvě, a to jsem také nemohla připustit.

Takže platí, že zuberská výšivka je vždycky jenom bílá?
Ano. V naprosté většině případů je bílá. Výjimečně jsem viděla výšivku i na látce krémové či na hedvábí. Ale typická pro zuberskou výšivku je kombinace bílá na bílé.

Co se, řekněme, praktického využití týče… Co nejčastěji tvoříte?
Bývají to kapesníčky, různé obrázky nebo dečky, které si lidé koupí jen tak pro radost, nebo třeba jako dárek. Pro svoji kamarádku teď například budu vyšívat křtící košilku.

Šila jste někdy pro někoho významného či slavného?
Zuberskou výšivkou zdobený kapesník jsem věnovala například Václavu Hudečkovi, když měl v Zubří koncert. Také mi napsal Zdeněk Smetana, známý ilustrátor večerníčků. Ten má také můj kapesníček. A když jsem v devadesátém prvním roce vystavovala v Praze, přišla za mnou Aťka Janoušková a tehdy si koupila límeček. To mne také potěšilo.

Vzpomněla jste pražskou výstavu, byly také nějaké další, třeba i v zahraničí?
Díky výšivce jsem se dostala například do Maďarska, do krajkářského města Kiskunhalas. Byla jsem také ve Francii v Alansonu. Tady jsme se dostaly spolu s Irenkou Španihelovou do dílny, kde se vyráběla známá alansonská krajka. Bylo zde i muzeum plné nádherných šatů z šité krajky. Do této dílny jsme se dostaly na povolení francouzského Ministerstva kultury. Kromě toho jsem vystavovala také v polském Śremu. A samozřejmě také na Valašsku, v Zubří a blízkém okolí.

Jste zástupkyní ředitele zuberské Základní školy, což jistě znamená spoustu práce. Také vyšívání odčerpává velké množství času. Najdete vůbec ještě prostor na jiné činnosti?
Mám zahradu. Také ráda plavu, takže chodívám na bazén. Ráda také jezdím na kole. Snažím se hýbat, protože od dlouhého sezení nad vyšíváním bolí celé tělo. A dělám také francouzštinu. Tedy alespoň se snažím poctivě docházet na hodiny. Horší už je to s učením, ale docházím poměrně poctivě (smích). Mám toho dost, slovo „nuda" vlastně vůbec neznám. A musím říct, že i vyšívání samotné je nesmírně uklidňující práce. Když přijdu z hluku, který panuje ve škole, sednu si k vyšívání, pustím si jen jako zvukovou kulisu televizi nebo rádio, to je pro mne nejlepší relax. Je obdivuhodné, jak kdysi mohly ženy vyšívat jen při svíčkách. Je pravdou, že tenkrát asi neměly tak zkažené oči z počítačů a televize, jako máme dnes my. Ale když se dívám na stará díla, říkám si, jak je možné, že tak upracované ruce, které pracovaly na poli, potom vyšily takovou jemnou krásu.

Marie Pyrchalová

- narodila se v Čeladné
- od narození žije v Zubří
- vystudovala Pedagogickou fakultu Ostravské univerzity v Ostravě a hned začala učit na 1. stupni Základní školy v Zubří.
- je členkou muzejní rady v Zubří
- s vyšíváním začala v roce 1984 u paní Anny Zwillingerové
- techniku bílé výšivky studovala také ve sbírkách Valašského muzea v přírodě v Rožnově pod Radhoštěm
- její práce se nacházejí mimo jiné právě v depozitáři rožnovského skanzenu, ale také ve sbírkách Muzea v Zubří
- od roku 2000 sama předává své zkušenosti pořádáním kurzů zuberské výšivky v Zubří, Brně či Poniklé v Krkonoších. Vystřídalo se v nich téměř 150 žen a 4 muži. Mezi její žáky patří také japonský klavírní virtuos Hidehito Takeuchi, který již své vlastní výšivky prezentuje při svých koncertech v Tokiu
výšivky prezentovala na výstavách v roce 1991 v Praze, v roce 2004 na Světovém kongresu mezinárodní organizace OIDIFA v Praze, dále v roce 2005 v Kiskunhalas v Maďarsku, v roce 2006 v Alansonu ve Francii, ve Vsetíně, Hranicích na Moravě, Ve Valašském Meziříčí a několikrát také v Zubří.
- zuberskou výšivku pravidelně prezentuje na krajkářských trzích
- v květnu 2014 udělil ministr kultury České republiky Daniel Herman Marii Pyrchalové titul Nositel tradice lidových řemesel.