VYBRAT REGION
Zavřít mapu

Juříčková: Milovala jsem ten pohyb ve vzduchu, překonávání zemské přitažlivosti

Rožnov pod Radhoštěm – Do tělocvičny v Rožnově pod Radhoštěm ji už ve třech letech přivedla maminka, bývalá gymnastka a trenérka v oddíle skoků na trampolíně. Skutečně sportovat ale Petra Vachníková – Juříčková začala až později a v sedmi letech, v roce 1983, se objevila na svých prvních okresních závodech ve skocích na trampolíně.

9.4.2014
SDÍLEJ:

Petra Juříčková.Foto: Archiv P. Juříčkové

O rok později již jela na své první celostátní závody a ve dvanácti letech zvládla nároky juniorské kategorie. V dalších letech se postupně dostala mezi nejlepší žákyně a juniorky a pravidelně sbírala úspěchy na domácí i mezinárodní scéně. Stala se zřejmě nejúspěšnější českou skokankou na trampolíně. Nyní se rodačka z Valašska věnuje dětem, které trénuje v gymnastickém oddíle v Rožnově pod Radhoštěm.

Z výčtu mnoha vašich úspěchů je zřejmé, že jste sportovně neobyčejně nadaná. Kde se vzaly ty vlohy? Pocházíte ze sportovní rodiny?
Myslím, že ano. Kořeny naší rodiny jsou dokonce lehce propojené s Emilem Zátopkem a to v tom, že jeho maminka a maminka mého dědy byly sestry. Vždycky, když se někde objevil Emil Zátopek, říkalo se u nás: máme stejné geny. (smích). Jinak můj táta hrával fotbal a maminka dělala od deseti let gymnastiku. A dokonce ji chtěli vzít i do cirkusové školy, ale protože ta byla v Praze, tak babička nesvolila. A díky tomu jsem já s bratrem na světě. Maminka gymnastiku milovala. Trénovala pod panem Jindřichem Kozubkem, pod tehdejším trenérem gymnastiky, který potom přešel na trampolínu. Mamince se vždycky líbila i akrobacie. Byla takovým průkopníkem, na kterém zkoušel trenér nové prvky. Protože se nebála a měla dostatek síly a odvahy. Když jsme se přestěhovali ze Zašové do Rožnova, mamka chtěla, ať něco s bratrem děláme. Já jsem tedy ve svých třech letech přišla do tělocvičny a už jsem jí neopustila. V podstatě až na mezidobí, kdy jsem měla vlastní děti. Faktem je, že jsme pak mívali s bratrem tuhé boje. Hádali jsme se o to, kdo bude na trampolíně déle. A nakonec nám to oběma vydrželo poměrně dlouho. Bratr skončil ve svých třiadvaceti letech a já až v sedmadvaceti.

Je to dlouhá kariéra, co se tohoto sportu týče?
Jsou i delší a úspěšnější. Například moje kamarádka Anna Dogonadze, která je původem z Gruzie, začínala také ve velice útlém věku. Absolvovala všechny olympiády, které v tomto odvětví byly. To znamená čtyři. A skončila až v osmatřiceti letech. Což je nyní mně. A já se po třech dětech necítím, že bych chtěla ještě takto závodit. Ale je pravda, že gymnastický věk bývá nižší. Gymnastka v sedmadvaceti už je vlastně stará.

Kdy je nejlepší s gymnastikou či skoky na trampolíně začít?
Obecně je s gymnastickými disciplínami dobré začít tak kolem čtyř let. Hravou formou. Děti si začínají zvykat chodit do tělocvičny, začínají se věnovat správnému držení těla. Dnes hodně dětí začíná až v osmi, deseti letech. To už je hrozně pozdě. Chybí základ, na kterém je možné stavět.

Takže vy jste vlastně začínala v ideálním věku. Ve svých třech letech.
Pro mne to byla hra, kterou jsem milovala. Z počátku to nebylo směřováno k žádným velkým výkonům. Cílem byl jenom se jednoduše hýbat. Milovala jsem ten pohyb ve vzduchu, překonávání zemské přitažlivosti.

Kdy jste začala skutečně závodit?
Asi v osmdesátém pátém roce, když tehdy hokejisté vyhráli nějaké mistrovství a mně se také začínalo dařit v žákovských kategoriích, jsem si uvědomila, že by mne také bavilo vyhrávat. V tom věku, v osmi, devíti letech, zřejmě nastal onen zlom, kdy jsem se rozhodla, že chci skoky na trampolíně dělat vážně a naplno.

Změnil se potom váš režim?
Faktem je, že asi do čtvrté třídy jsem trénovala dvakrát, maximálně třikrát týdně. A od páté třídy, od desíti let, jsem přešla k panu Kozubkovi, trenérovi, který trénoval maminku, a to se změnil režim, protože jsem trénovala každý den. A na trampolíně jsem byla minimálně dvě hodiny, o víkendu i tři hodiny denně. Takže jsem v tělocvičně strávila hodně času. Večerníčků, kina a tehdejší volnočasové zábavy mých vrstevníků jsem moc nezažila.

Jak vypadá den vrcholového trampolínisty?
Například před olympiádou jsem trénovala pět hodin denně. Byl v tom specializovaný trénink na trampolíně, to bylo ráno a večer. Ráno technika, večer obtížnost a sestavy. Do toho byla minimálně třikrát čtyřikrát týdně nějaká posilovna a pak ještě aerobní aktivity a nějaký čas na regeneraci. Takže skutečně minimálně pět hodin denně bylo věnováno přímo věcem, které souvisely se sportováním. Patřila k tomu také psychologická příprava.

Musí mít člověk pro tento sport vrozený talent? Například se nesmí bát?
Strach je hodně limitující faktor. Faktem je, že když se učí děti skákat, metodika je udělaná tak, aby se nebály. Ale jsou děti, které se třeba nedostanou přes salto. Právě proto, že se bojí. Také když se někde na trampolíně rozplácnete a není vám zrovna příjemně, pak dělat znovu ten samý prvek, to je velké sebezapření. Věřit si v tom, že to tentokrát uděláte dobře. Je to hodně o sebedisciplíně.

Ale na druhou stranu to musí být příjemný pocit, když se salto, nebo nějaký těžký prvek podvede…
Ano. Například já jsem u sebe zjistila, že jsem vyloženě tréninkový typ. Závodění bylo samozřejmě taky fajn, mně ale zkrátka bavilo hlavně trénování. I když to bylo někdy frustrující, když se nedařilo. Závodění a jezdění po světě byla už jen třešnička na dortu.

Jak se trénují jednotlivé prvky?
Nejprve se samozřejmě trénují základní prvky. Tedy prvky bez salt, bez rotace. Učí se perfektně dopadat na břicho, na záda, aby se tělo co nejméně poškodilo. Když dopadnete nekoordinovaně na břicho, můžete si hnout páteří. To samé platí i o zádech. V prvé řadě je důležité umět skákat rovně, umět zastavit kdy potřebujete, to je stejné jako s autem. Až na to mohou navazovat složitější prvky.

Kdy jste začala zaznamenávat první větší úspěchy?
Matně si vzpomínám, že už v přípravce jsem něco vyhrála nebo alespoň obsazovala přední místa. Závodit jsem mohla až od devíti let. Tenkrát to bylo tak dané. Dnes je věková hranice osm let, tedy pro oficiální soutěže pořádané českou gymnastickou federací.

Vzpomenete si na svou první zahraniční cestu?
Můj první výjezd do zahraničí v souvislosti s trampolínou byl asi v deseti letech. Do Ruska. To si mne a kamarádku vybral k doplnění týmu brněnský klub. Jeli jsme na výměnný pobyt do Voroněže. To byl neskutečný zážitek. Dostali jsme se do sportovní školy ve Voroněži, kde měli snad deset trampolín na ploše. My doma jsme měli tak maximálně dvě, tři. To byl pro nás zážitek. Ale co se týče větších závodů, moje první mistrovství Evropy bylo ve čtrnácti letech. Od čtrnácti do sedmadvaceti let jsem potom po světě cestovala.

Jak jste dopadla na zmíněném prvním mistrovství Evropy?
Bylo to v devadesátém roce. Vzpomínám si, že jsem byla tenkrát nejlepší z české výpravy a to jsem byla asi jedenadvacátá. V synchronech jsme byly s kamarádkou osmé, takže ve finále. Myslím, že to bylo úspěšné. Pamatuji si také, že tenkrát nebylo moc peněz. Jeli jsme obytnými Aviemi, ve kterých jsme i spali. Před halou. Umývali jsme se v hale, bylo to zajímavé. Takové byly počátky.

Jak dlouhý je vlastně výčet vašich úspěchů? Můžete je shrnout?
Když dám dohromady synchrony s jednotlivci, tak to je deset titulů mistra republiky. Co se týče celkového vítězství pohárů, tedy ročníků, tak to bylo sedmkrát v jednotlivcích a dvakrát v synchronech. Takže devětkrát. A třikrát jsem byla juniorskou mistryní. Co se týče mezinárodních úspěchů, a na to jsem náležitě hrdá, za největší považuji kvalifikaci na olympiádu do Sydney v Austrálii. Z toho důvodu, že to byla vůbec první olympiáda pro trampolínový sport. Bylo tam pouze dvanáct závodnic. To považuji za vůbec největší úspěch. Už jen to, že jsem se tam dostala mezi nejlepších dvanáct. Toho si moc vážím. Velmi si vážím i třetího místa ve Světovém poháru na Novém Zélandu. Tam byla vlastně konkurence větší, než na olympiádě. Velké úspěchy jsme měly také v synchronních dvojicích s mou kolegyní Lenkou Honzákovou. Podařilo se nám například úplně nečekaně vyhrát mistrovství Evropy. Byly jsme nově sestavený pár, skákaly jsme spolu poprvé a porazily jsme Rusky, Ukrajinky a Angličanky, které měly totálně naladěnou formu. Ale nám to tak sedlo, že jsme prostě zvítězily. To bylo hrozně fajn. Měly jsme spolu řadu dalších úspěchů na světových pohárech, druhých a třetích míst. Na mistrovstvích světa čtvrtá a pátá místa. Tam nám to vždycky o fous uniklo. Co mne také vždycky těšilo, že se mi na mistrovství Evropy jako vůbec první Češce podařilo dostat do finále. Podařilo se to v roce 1997 a 1998. V devadesátém osmém jsem byla dokonce sedmá, čehož si také považuji. Protože to bylo po rozpadu Sovětského svazu, odkud dříve jezdily jen čtyři závodnice. A najednou tu byly závodnice z Ukrajiny, Běloruska, Kazachstánu, Uzbekistánu a dostat se mezi ně bylo velmi těžké. Když tedy vezmu zpětně svou kariéru, jsem na sebe pyšná.

Co zranění, vyhýbala se vám?
Musím to zaklepat. Ne, že bych nepadala. Že bych si neroztrhla nohu o péro, že bych nevyletěla z trampolíny, že bych nespadla nějak blbě a nepohmoždila si záda… Ale nikdy to naštěstí nebylo tak, že by to muselo být řešeno chirurgicky, nebo že bych musela být v sádře. Asi to bylo i tím, že jsem měla pud sebezáchovy. Věděla jsem, kde jsou moje hranice a nikdy jsem neriskovala přes míru.

Kdy jste ukončila svou kariéru?
Skončila jsem v roce 2003. V té době jsem studovala sportovní management v Olomouci. V lednu 2005 přišlo první dítě, pak druhé a třetí. Takže přišlo mezidobí, kdy jsem vypadla z tělocvičny. Ale faktem je, že děti už odrostly a já jsem se před dvěmi, třemi lety vrátila zpátky k trénování. Věnuji se malým dětem a mládeži. Dělám s nimi gymnastickou průpravu i trampolínu. Je to trošku složitější vzhledem ke třem vlastním dětem, kterým také potřebuji zařídit nějaký režim a tréninkové hodiny bývají v šest, sedm večer. To bývá dost pozdě. Není to úplně optimální. Ale snažím se, společně s kamarádkou, která se mnou také byla v reprezentaci, novým talentům střídavě věnovat.

Vedete k trampolíně i své tři děti?
Všechny tři začínaly a ještě stále dělají moderní gymnastiku. Ale faktem je, že trampolíně se také neubránily. Láká je to. Takže už také začaly závodit. Teď jsme měli přebor Moravy, tam závodily dvě starší a měly první a druhé místo, takže maminku potěšily. Nějaké geny tam asi budou (úsměv).

Kterou disciplínu jste měla radši – skoky jednotlivců či synchronní dvojice?
Vždycky jsem říkala, že mě více bavily synchrony. Možná to byl jen alibismus. Bavilo mne i závodění za jednotlivce. Ale měla jsem pocit, že když se v synchronu podařilo, tak radost byla týmová, dvojnásobná. A když se až tak moc nedařilo, tak ten smutek byl poloviční.

Co byste vzkázala sportovcům, kteří by vás třeba chtěli následovat?
Co bych vzkázala? Hlavně to, že člověk musí milovat to, co dělá. Protože pokud do toho není úplně ponořený, tak se výsledek nedostaví. Takže cokoliv člověk dělá, ať to dělá naplno. Ať oželí různé Facebooky a počítačové hry. Ať si v činnosti, kterou dělá, najde sám sebe a věnuje se tomu naplno. A děti ať se každopádně hýbou. Děti se musí hýbat. Protože to je jejich přirozená činnost, ne sedět někde u počítače, ale hýbat se, běhat, skákat, pracovat na tom, ať mají zdravá těla, ať vyroste silná generace, ne generace lenochů.

Petra Juříčková

- narodila se 29. května 1976
- nejúspěšnější česká závodnice a reprezentantka ve skocích na trampolíně
- je desetinásobnou mistryní republiky v jednotlivcích, synchronních dvojicích či družstvech
- devítinásobnou vítězkou Českého poháru v jednotlivcích či synchronních dvojicích
- je držitelkou titulu Gymnastka světové třídy, kterou uděluje Mezinárodní gymnastická federace
- ve skocích na trampolíně reprezentovala Českou republiku na Olympijských hrách v australském Sydney v roce 2000, vybojovala 11. místo
- v současné době působí jako trenérka gymnastiky a skoků na trampolíně v Rožnově pod Radhoštěm
- působí také jako mezinárodní rozhodčí skoků na trampolíně

Autor: Michal Burda

9.4.2014 VSTUP DO DISKUSE
SDÍLEJ:
Dožínky Zlínského kraje 2017
AKTUALIZUJEME
31

Déšť krajské dožínky nepokazil, v průvodu se sešlo osm stovek lidí

V Kateřinicích se letos koná již sedmý ročník Mezinárodního tábora zvonkohry. Letos se jej účastní asi 40 dětí a dospělých z Valašska, Slovenska, Polska i Ameriky.
21

VIDEO: Na tábor zvonkohry dorazilo přes čtyřicet účastníků

OBRAZEM: V Jablůnce vybírali nejlepší med. Podívejte se

Setkání včelařů a jejich přátel se uskutečnilo v sobotu 19. srpna v Jablůnce. Na akci s názvem Den medu a písniček dorazily desítky lidí. Návštěvníci se za poslechu hudebního doprovodu kapel Docela kapela a Spolek vdolek zhostili úlohy vybrat ten nejlepší med. Vítězem se stal včelař a pořadatel akce Martin Biel.

Nehoda u Lačnova si vyžádala čtyři zraněné

K dopravní nehodě, při které se zranili čtyři lidé, z toho tři děti, došlo v sobotu odpoledne u Lačnova. Na místě kromě zdravotníků a policistů zasahovali také profesionální hasiči z Valašských Klobouk.

Nové hřiště se už rýsuje. Bude na konci léta

Děti ve Študlově se do konce léta dočkají nových herních prvků na místním dětském hřišti v dolní části obce. Oprava přijde na šest set tisíc korun. Většinu uhradí dotace z Ministerstva pro místní rozvoj.

Nově narozená miminka na Valašsku - 30. týden 2017

HLASUJTE V ANKETĚ / Vážení rodiče, díky vstřícnosti porodnice ve Valašském Meziříčí vám na našem webu přinášíme fotky dětí, které se právě narodily.

Copyright © VLTAVA LABE MEDIA a.s., 2005 - 2017, všechna práva vyhrazena.
Používáme informační servis ČTK. Kontakt na redakci.
Publikování nebo šíření obsahu Denik.cz je bez písemného souhlasu
VLTAVA LABE MEDIA a.s., zakázáno.
Marketingové podmínky. Cookies. Zrušit oznámení