Rudolf Magdon se narodil v Ostravě, kde dva roky pracoval jako horník, v Ostravě však začala i jeho trvalá náklonnost k folkloru. Ve třiatřiceti letech se oženil a roku 1975 se přestěhoval do Vsetína, kde žije doposud.

Záliba ve folkloru ho provázela již od mládí, kdy tancoval v ostravském lidovém souboru. Po přestěhování do Vsetína byl tanečníkem a později cimbalistou folklorního souboru Vsacan, kromě cimbálu hraje ještě na basu. Roku 1979 založili spolu s manželkou Jitkou dětský taneční soubor Malý Vsacánek, který vedli až do roku 1999.

Na začátku osmdesátých let založil a vedl první dětskou cimbálovou muziku a v průběhu let vychoval několik generací mladých lidových hudebníků - jak děti odrůstaly, zakládal další muziky; nyní se může pyšnit pěti muzikami: Cimbálová muzika Milana Mlčáka, Cimbálová muzika Rudolfa Magdona, CM Martina Filáka, CM Vsacánek a nejmenší a nejmladší zároveň Cimbálová muzika Malý Vsacánek. S Cimbálovou muzikou Rudy Magdona, která vznikla roku 1979 původně jako doprovod Malého Vsacánku, vystupoval po celé republice a i v zahraničí. .

Za dlouholetou práci pro valašský folklor byl oceněn jako Osobnost neziskového sektoru za rok 2011 a rovněž získal i Cenu města Vsetína za rok 2011.

Co vás přivedlo k cimbálu? Na Valašsku je to tradiční nástroj, ale vy pocházíte z Ostravy. Člověk by řekl, že si vyberete třeba housle, nebo klavír…

Mně se od školky líbily všechny hudební nástroje. A samozřejmě se mi líbila i jakákoli muzika. Tančit jsem ale začal až v pětadvaceti letech. Hlásil jsem se sice v osmnácti, ale to mě nevzali, protože měli hodně kluků. Pak jsem začal chodit do tanečního souboru Hlubina. Tehdy měla každý šachta nějaký soubor. Tančili jsme v lašských krojích a hrála nám cimbálová muzika Technik, v jejímž čele stál nedávno zesnulý úžasný muzikant Jan Rokyta. Líbila se mi tak moc, že jsem je chodil tajně poslouchat, když cvičili. Když jsem to minulý rok Jankovi říkal, že znám začátky Techniku, nechtěl tomu věřit. Tak jsem mu přesně popsal, co hráli, v čem, s kým a v jakém nástrojovém obsazení. Teprve potom mi uvěřil. (smích)

Technik tedy ovlivnil to, že jste si vybral cimbál?

Ano. A pak taky vedoucí z Hlubiny. Když mi bylo třicet let a do souboru jsem chodil pátým rokem, řekla mi profesorka Zdeňka Kyselá: Nechtěl bys hrát na cimbál? To mě překvapilo. Ale odpověděl jsem: No samozřejmě, kdo by nechtěl. Ale nemyslel jsem to až tak vážně. Už jsem sice zkoušel hrát na kytaru, baskřídlovku, pozoun, klavír, ale neznal jsem noty. A věděl jsem, že na přijímacích zkouškách na večerní konzervatoř bych je potřeboval. To jsem myslel, že mě limituje. Ale ona řekla: Nevadí, tady vedle mě stojí paní učitelka Dadáková, ta tě to naučí. A zkoušky? To nebude pro tebe problém. To se jen postavíš zády ke klavíru, zahrají ti zmenšený, durový, molový, interval, kvarta, seksta, septima. Ve mě hrklo, protože mluvila neznámou řečí. Ale kývnul jsem na to a pustil se do učení not.

A na zkouškách jste uspěl…

Na zkouškách jsem řekl profesorovi: To máte marné. Ale on se nedal a odpověděl: Nešaškujte. Jdeme na to. Tak jsem se otočil zády a pojala mě hrůza. Říkal jsem si, na ten nástroj neumím. Možná když to zahraje zepředu, řeknu mu hned, ale když půjde do basů a dá trojzvuk, splyne mě to. Ale v tom mě osvítilo. Takže když k tomu došlo, řekl jsem: Pane profesore, nechte to doznít. A když zvuk končil, dokázal jsem jednotlivé tóny rozluštit. Ke konci mi pan profesor řekl, že mám absolutní sluch. To mě překvapilo. Tak jsem začal navštěvovat konzervatoř. Ale během studia na mě zaútočila další nesnáz. Měl jsem totiž vycvičenou paměť. Od malička jsem totiž hrál na heligonku, a věděl jsem, že každá písnička je si něčím podobná, takže mi stačilo, když mi někdo zazpíval, a já už jsem hrál.

To je úžasné…

Není. Protože jsem měl problém hrát z not, když jsem si skladby pamatoval. Dodnes proto nejsem listař. Na to, že nehraju z not, přišla má profesorka až ke konci studia.

Rudolf Magdon.Jak jste se dostal na Valašsko?

Po konzervatoři jsem si vzal Vsetíňačku. A šel jsem za ní. Protože jsem bydlel v paneláku v sedmnáctém patře, což se mi moc nelíbilo. Už jsem nechtěl žít v Ostravě. Líbila se mi malá města. A tady jsem nastoupil do Vsacanu, který mi byl muzikou i tancem bližší než například Jasénka.

Vy jste tančil v šachetním souboru, pracoval jste někdy v dole?

Ano, pracoval jsem na Hlubině. Jinak jsem ale vyučený zedník. Nikdy se mi totiž nechtělo moc učit. Vždy jsem hledal, co mi šlo samo od sebe.

Jako třeba hudbu?

Ano, ale to už bylo pozdě.

Rodiče nikdy neměli touhu zapsat vás už jako kluka na hudební školu?

Ale ano. Dokonce jsem začal chodit do houslí. Ale měl jsem tu smůlu, že zrovna v té době školu malovali. A já nikdy nevěděl, kam mám jít, protože nás přesouvali z učebny do učebny a každou hodinu jsme byli jinde. Navíc pokaždé jsem měl jiného učitele. To mě štvalo. A jednou mi na koleje spadl index, tramvaj ho přejela a já měl hrůzu do té školy jít. A tak jsem nešel. Protože v mé době se ještě používaly rákosky.

Jaký je váš doposud největší folklorní úspěch?

On to tady nikdo neví. Ještě za minulého režimu jsme byli roku sedmdesát čtyři nebo tři na soutěžním festivalu v Moldávii. Tehdy ještě součástí Sajuzu.Bylo tam asi devadesát poloprofesionálních souborů a já vyhrál hlavní cenu v sólovém tanci.

Potěšilo vás to?

Mně to spíš připadalo, že nám cenu dali jen z povinnosti. Ostatní tanečníci tam skákali i tři metry do vzduchu, dělali roznožky. Zatímco já tam vystupoval se starodávným lašským tancem, který je pomalejší než valašský.

Zcestoval jste mnoho zemí. Který národ vás svým folklorem zaujal?

Co se týká hudby, asi Italové. Jsou asi nejzpěvnějším národem v Evropě. V Itálii jsem byl asi osmkrát. Tanci a lidovými písněmi a zvyky se mě ale líbí všechny slovanské země.

Kolik máte dětí?

Dvě dcery.

A šly ve vašich stopách?

Starší hraje na cimbál a mladší primášovala muziku. Obě tančily a chodily do Malého Vsacánku.

Ten jste založil se svou ženou. Proč?

Za prvé kvůli dcerám. A za druhé… když jsem se díval, jak učitelé malé tanečníky vedou a skládají čísla nepřiměřeně jejich věku, pustil jsem se do toho sám. Vyhledával jsem si v archivu, jak si děti dříve hrály a pak tyto poznatky využíval při práci.

Jak dlouho už jste ve Vsacanu?

Od pětasedmdesátého roku.

Je těžké najít v současné době talent, nebo jich je na Valašsku stále dost?

Jsou děti které chtějí a které jsou nuceny. Talentů je podle mě dost, ale je náhoda na ně natrefit. Není ale nutnost, aby měly hudebku. Třeba Mirek Urubek, primáš Muziky Harafica, který byl i primášem v mé první dětské cimbálové muzice, nechodil do hudebky. Měl svého učitele pana Vystavěla. A to bylo dobře. Protože v hudební škole se musíte nutit do zkoušek. Kdežto když hrajete v muzice, snažíte se sám, abyste to těm druhým nekazil.

Rudolf Magdon

• narodil se 12. 3. 1942 v Ostravě
• ve Vsetíně žije od roku 1975
• od sedmdesátých let je tanečníkem a později cimbálistou souboru Vsacan se
• v roce 1979 založil dětský taneční soubor Malý Vsacánek, který vedl do roku 1999
• na začátku osmdesátých let založil první dětskou cimbálovou muziku Vsacánku
• vychoval desítky lidových muzikantů