Hrůza, která se tehdy na celý okres valila, začala podle něj nenápadně. „Začalo pršet a pršelo strašně dlouho. Nešlo ale o žádný liják, byl to takový sporý déšť, který však okamžitě zasytil povrch,“ vrací se ve vzpomínkách Oldřich Gahura. Neutuchajícím deštěm se začaly brzy zvedat hladiny řek, u Hulína především Rusavy, která se také zanedlouho vylila. „Nás to tehdy velice překvapilo. Měli jsme tu zrovna rodinnou sešlost, když u nás zazvonil soused s tím, že my se tady bavíme, ale na zahradě máme vodu,“ popisuje senior.

Na tom, že v Hulíně voda neřádila tak, jako v některých okolních obcích, mělo pravděpodobně zásluhu i tamní štěrkoviště. „Díky tomu, že bylo téměř pět metrů pod povrchem země, pobralo strašné množství vody. To nám tady velmi pomohlo,“ kvituje Oldřich Gahura.

VÝROČÍ POVODNĚ 1997. Také Kroměříž před dvaceti lety postihly povodně, které se nesmazatelně zapsaly do dějin města.
V Kroměříži škodila i voda, která se do ulic vracela z kanalizace

Dva na kajaku museli jet zachraňovat

Tou dobou byla zaplavena i silnice z Hulína do Kroměříže a také město samotné. Jelikož tehdy Oldřich Gahura pracoval jako silničář, jezdil s kolegy po okrese a zjišťoval stav silnic. Viděl, jak na tom jsou i jiná místa mimo Hulín. „Třeba v Kroměříži u Palu byl takový proud, že když si tam vyjeli dva muži na kajaku, tak je proud hodil na sloup, o který se kajak rozlomil. Mladíci tam zůstali a neměli šanci se odtud sami dostat, tak je pak museli jet zachránit,“ líčí bývalý zaměstnanec správy silnic.

Mnoho lidí se jako obvykle vydalo do práce do Kroměříže, zpátky ale řadu z nich evakuovali vojáci, cesty byly neprůjezdné. Na nebezpečný proud vody mezi Chropyní a Kojetínem doplatili dokonce i hasiči: jejich auto nápor vody neustálo a skončilo odplavené v poli, které v těch dnech připomínalo spíše špinavé jezero.

Povodeň v červenci 1997 v Kostelanech nad Moravou.
Jídlo dováželi na loďkách či člunech

Kroměřížští silničáři podobně skončit nechtěli, ale průjezdu zatopenými cestami se vyhnout nemohli. Pomohla jim vynalézavost. „Protože jsme všichni byli praktici, přemýšleli jsme, jak si pomůžeme, abychom cestu uhlídali. Tak jsme vzali železnou tyč, na kterou jsme si navařili oko, aby se dala pohodlně držet. Tu jsme pak vystrčili z okna našeho pracovního auta a táhli ji po zemi. Dokud to z tyče drnčelo, věděli jsme, že jedeme po betonu,“ směje se Oldřich Gahura při vzpomínce na improvizovaný sonar.

I tento zlepšovák jim umožnil pomáhat, kde se dalo. „Jeden kolega ze Záříčí měl v té době asi dvouměsíční dvojčata, která potřebovala sunar a pleny. Navíc tam v té době nefungovala elektřina, takže ani lednice a další spotřebiče. Tak jsme na korbu naložili mléko, pleny i centrálu, dovezli mu to domů, popřáli, ať se dětem daří, a bylo to vyřešené,“ popisuje pamětník.

Symbol červencových povodní v roce 1997. Ilustrační foto.
Atmosféra v Uherském Hradišti připomínala apokalypsu

Červenec roku 1997 mu ale přinesl i mnohem smutnější zkušenosti. „Taková první frustrující událost byla, když jsme v Chropyni viděli, jak vlna otevírá lidem dveře od domů. Ještě horší to bylo v Záříčí. Byli jsme zrovna u pískáče, díváme se před sebe, najednou se zaprá-šilo… a když se prach usadil, uvědomili jsme si, že tam přece ještě před chvílí stál dům,“ líčí Oldřich Gahura. Právě dům, který před jeho očima v Záříčí smetla vlna, je jeho nejsilnější a nejhorší vzpomínkou na povodně.

Ty ale napáchaly množství škod všude, kam se dostaly. Kromě dalších chodníků a cest, které jim podlehly, zničily také nový obchvat kolem Kroměříže. Přestože pak obecně mezi lidmi panovala spíše solidarita, někteří se nestyděli na neštěstí přiživit. „Většina lidí se chovala vcelku slušně, samozřejmě se ale našli grázlové, kteří toho využívali. Právě třeba v Záříčí jezdili na loďkách a zatímco lidé hlídali dům zepředu, oni jim zezadu vykradli, co zbylo,“ vzpomíná Gahura.

Povodně v Otrokovicích v roce 1997
Všichni do večera musí pryč. Domy opustilo šest tisíc lidí

Šátrali jsme, zda není postel ve vodě

A dopad měla letní katastrofa i na ty, kteří měli v rámci svého bydliště ještě docela štěstí. „My jsme sice měli vodu jen ve sklepech, na dvoře a na zahrádce, bylo to ale skutečně na nervy. Když jsme totiž přijeli domů, tak jsme se ani vyspat nemohli, protože jsme plavali i ve spánku. To se člověk v noci probudil a šátral kolem sebe, jestli nemá postel ve vodě,“ pokračuje ve vzpomínkách.

Všechno se mu ale podařilo překonat právě díky tomu, že pomáhal ostatním. „To, že jsme se snažili zmírnit i jejich stres, pro nás bylo takové malé pohlazení po duši,“ míní a připomíná, jak se k celé situaci postavilo vedení Hulína. „Před tehdejším starostou by se mělo smeknout. Jeho jednání bylo opravdu bezchybné,“ uzavírá bývalý silničář.

Troubky ulice Loučky II. v červenci 1997
V šedesáti začínali od začátku. Stále nechápou, jak to mohli zvládnout

Podívejte se na fotografie čtenářů