VYBRAT REGION
Zavřít mapu

Myslela že je konec všeho, když se jí se utopil syn.

Zlínský kraj - /ROZHOVOR/ „Když osud zasáhl a přišli jsme o osmnáctiletého syna, vše se nám zhroutilo. Myslela jsem, že je konec úplně všeho. Po čase jsem toužila poznat někoho, kdo může i přesto dál existovat a dál žít…,“ vzpomíná Iveta Coufalíková z Luhačovic, jejíž syn Lukáš se před několika lety utopil při tělocviku ve zlínských lázních.

4.4.2012
SDÍLEJ:

Ilustrační fotoFoto: DENÍK/Jana Adámková

Po nějaké době se dozvěděla o Dlouhé cestě. „Pomohla mi přenést se přes nejtěžší období,“ říká.

Ročně u nás zemře kolem 900 dětí do 19 let. Rodičů, sourozenců a přátel, kteří se musejí s jejich smrtí vyrovnat, jsou tisíce. Pomoci jim má sdružení Dlouhá cesta, které vzniklo v roce 2005 z iniciativy dvou maminek, které chvíle spojené s odchodem dítěte prožívaly společně.

Jak moc jsme zvyklí bavit se o smrti?

V ČR se o smrti stále moc nemluví, i když se situace pomalu zlepšuje. Lidé tak ani nejsou na pomoc zvyklí a její vyhledávání většinou považují za projev slabosti. Nevěří v její účinnost. Smrt blízkého člověka je obdobím, kdy lidé podléhají nátlakům okolí a předsudkům, ztrácejí schopnost reálně uvažovat a dělají rozhodnutí, kterých pak mohou litovat celý život. Vše, co prožívají, je ale normální reakcí na ztrátu blízkého člověka.

Přibližme tedy sdružení Dlouhá cesta, ve kterém se od smrti svého syna angažujete.

Jsme sdružení rodičů, které potkal stejný osud, a to ztráta dítěte. Za spolupráce psychologů se snažíme pomáhat hlavně rodičům, kteří jsou na začátku této těžké cesty. Smrt dítěte je zlá zkušenost, která blízké navždy poznamená. Donedávna nebyl v naší zemi nikdo, kdo by rodinám v této situaci pomáhal znovu se postavit na nohy. Naším cílem je psychická i praktická podpora rodin a dlouhodobé zlepšování jejich psychické a fyzické kondice. V současné době má Dlouhá cesta asi 120 členů.

V čem vaše pomoc spočívá?

Především v setkávání se s lidmi, kteří se vyrovnávají se stejnou bolestnou zkušeností. Jde o vzájemné sdílení prožitků, pocitů a uvolnění emocí. Poznání, že nejsme s touto bolestnou událostí sami, načerpání energie a inspirace „co pomáhalo ostatním“ a mnohdy i navázání nových přátelství. Setkání bývají neformální, nejsou vedena psychoterapeuticky. Na všech je ale přítomna psycholožka, která má odborný dohled a je nezávislým účastníkem.

Liší se skupiny třeba podle toho, o jak staré dítě rodiče přišli?

Takovou zvláštní skupinou je Prázdná kolébka. Pomáhá konkrétně rodičům dětí, které zemřely ještě před narozením nebo krátce po narození. V ČR nepůsobí žádná organizace, která by se zabývala tímto specifickým problémem.

O problému se neví a nemluví. Například v předporodních kurzech nepadne o této možnosti ani zmínka a dvě třetiny případů zůstanou zcela bez vysvětlení. Pokud k této tragédii dojde, matka se nemá na koho obrátit, ve svém okolí většinou nemá nikoho s podobnou zkušeností a komunikační problémy nastávají už v rodině.

A co jiné země? Jak to funguje tam?

Zkušenost z ostatních zemí je taková, že se matky nebo rodiče lépe se ztrátou vyrovnají, mají-li možnost se s miminkem rozloučit, pochovat si ho a popřípadě si uchovat nějakou památku pramínek vlasů, otisk nožičky, popřípadě fotografii. V ČR toto není zdaleka běžnou praxí. Pokud maminky těchto dětí znovu otěhotní, prožívají další těhotenství s velkými obavami. Není to pro ně krásné období tak jako pro většinu žen, ale období plné obav a strachu. V rámci Dlouhé cesty existuje svépomocná skupina těchto rodičů, která pořádá samostatná setkání.

Co sourozenci? Jakým způsobem speciálně pomáháte jim?

V rámci projektu Barevný anděl pomáháme rekonstruovat dětské pokojíčky. Na přestavbě se podílíme finančně a poradensky. Smyslem je změnit prostředí dítěte a utužit vztah v rodině poznamenané úmrtím jiného dítěte. Skupina dětí, které přišly o sourozence, je znevýhodněná a opomíjená.

Automaticky se předpokládá, že se dítě se ztrátou sourozence „nějak vyrovná“, maximálně se mu věnuje dětský psycholog. V mnoha rodinách dochází k poruchám v komunikaci mezi rodiči navzájem, ale i mezi rodiči a dětmi. Ty kromě stesku po sourozenci začnou trpět buď přehnanou péčí, nebo naopak zvýšenou ztrátou zájmu ze strany rodičů. Snažíme se proto aktivně propojit účast dítěte a rodičů na společné práci přeměně prostředí, ve kterém sourozenci žili společně a které tragédii připomíná. Od roku 2008 se nám podařilo zrekonstruovat pokojík ve dvanácti rodinách, jedna z proměn byla v roce 2009 i pro sourozence Honzíka, který zemřel při pádu stromu ve Zlíně.

Zmínila jste, že Dlouhá cesta přispívá na rekonstrukci pokojíků i finančně. Jak velkou částkou?

Můžeme přispět částkou až 30 tisíc korun podle aktuálních možností. Protože nejsme registrováni jako sociální služba, je pro nás velmi obtížné získávat finance ze státního rozpočtu a jsme vděčni za jakoukoliv podporu prostřednictvím individuálních nebo firemních dárců či sponzorů. Musím zmínit, že vstup do nového roku byl pro nás velmi povzbuzující.

V polovině ledna jsme měli možnost zúčastnit se tradičního novoročního charitativního koncertu v budově Kongresového centra Zlín a převzít symbolický šek ve výši 10 tisíc korun. Donátorem Dlouhé cesty se stala Agentura Velryba, která již v loňském roce finančně podpořila naši činnost.

Díky patří i návštěvníkům koncertu, kteří přispívali do zapečetěných pokladniček a výtěžek z koncertu byl rozdělen rovným dílem tak, že každé z devíti zúčastněných neziskových organizací náleží částka ve výši 6818 korun. Chtěla bych za rodiny, které se snaží vyrovnat s bolestnou zkušeností, jako je ztráta dítěte, poděkovat všem, kteří podporují aktivity našeho sdružení.

Kde se o vás obyčejně rodiny dozvídají?

Většina rodin si nás najde na internetu, dozví se o nás od přátel, z tisku nebo přijdou na námi pořádané vzpomínkové výstavy, pochody, memoriály, besedy, kde se snažíme informovat, čím vším se zabýváme.

Patronkami sdružení jsou herečka Jitka Sedláčková a režisérka Olga Sommerová, která Dlouhou cestu oslovila a koncem roku 2006 přizvala k natáčení dokumentu „Přežili jsme svoje děti“.

Byl to doslova klíčový moment v činnosti sdružení, o kterém se touto cestou dozvědělo mnoho rodičů. Většina z nich se v současné době účastní také projektů, někteří se aktivně zapojili do práce a svou vlastní iniciativou pomáhají nyní přímo při jejich tvorbě a realizaci.

Autor: Marie Šidlová

Čtěte dále: Příběhy lidí, kteří přišli o své dítě. Pomohli si různým způsobem

Autor: Redakce

4.4.2012 VSTUP DO DISKUSE
SDÍLEJ:

DOPORUČENÉ ČLÁNKY

Ilustrační foto.

Kladkostroj na osmi set kilového býka nestačil

Ilustrační fotografie.

Nechtěná trofej, řidič srazil stotřicetikilového jelena.

Zdravotnictví čeká velký třesk. Síť nemocnic prořídne

Nic podobného se prozatím žádnému z českých ministrů nepodařilo, přestože si to všichni přáli: koncentrovat lékařskou péči do velkých nemocnic. Zrušit část malých špitálů nebo je změnit na léčebny dlouhodobě nemocných je totiž politická sebevražda.

Chovanec: Policie při ostraze muničních skladů nechybovala

Rozptýlit kritiku, že policie chybovala při ostraze areálu vrbětických muničních skladů poté, co odsud lidé vynášeli zbraně, přijel ve středu přímo do areálu muničních skladů v doprovodu policejního prezidenta Tomáše Tuhého, ministr vnitra Milan Chovanec.

Boj o valašské zlato není rozhodnutý

Trnkový sad v Hošťálkové se stal jablkem sváru mezi dvěma sousedy. Jeden začal mezi stromy stavět plot, druhý je přesvědčený, že se tak děje na jeho pozemku. Stavitele navíc obviňuje, že mu technikou ničí zasazené stromy. Stavební úřad začne případ řešit až 3. října.

Rožnov mění uvítací cedule

Vedení rožnovské radnice rozhodlo o výměně dvanáct let starých uvítacích tabulí na vjezdech do města. První nová už stojí na příjezdu od Valašského Meziříčí a další bude následovat na silnici od Frenštátu během několika dní.

Copyright © VLTAVA LABE MEDIA a.s., 2005 - 2017, všechna práva vyhrazena.
Používáme informační servis ČTK. Kontakt na redakci.
Publikování nebo šíření obsahu Denik.cz je bez písemného souhlasu
VLTAVA LABE MEDIA a.s., zakázáno.
Marketingové podmínky. Cookies. Zrušit oznámení